Martin Dorazín. Reportáž k výročí ruské invaze.
Natočeno 2025. Premiéra 24. – 28. 2. 2025 (ČRo 1 Radiožurnál, 8:50 h.; 4 min.) v cyklu Seriál Radiožurnálu.
Obsah: 1. Začátek války očima Ukrajinců: strach o příbuzné, všude střelba, zmatek a město zahalené dýmem (4:09) – 2. Mezi oběťmi ruské agrese jsou i tisíce dětí. „Na rozdíl od dospělých stres neodkládají,“ říká psycholožka (3:47) – 3. Vznik filmu Válečný zpravodaj. Opakovali jsme záběry na místech, odkud byste nejradši utekli (4:02) – 4. Poslechněte si reportáž Martina Dorazína o rodinách padlých vojáků na Ukrajině (7:40) – 5. ‚Jsem už unavená. Dopadla sem střela, ani jsem se neskrčila,‘ říká ve vesnici u fronty pastorka Valja (3:55).
Lit.: Dorazín, Martin – arych: Tři roky války na Ukrajině. Poslechněte si reportáže Martina Dorazína k výročí ruské invaze. In web ČRo 1 Radiožurnál, 24. únor 2025 (anotace + nahrávky k poslechu). – Cit.: Ruská invaze na Ukrajinu pokračuje už čtvrtým rokem. Začala ráno, 24. února 2022. „Domlouvali jsme se, co budeme dělat, až to začne. V duši jsme tomu ale pořád nechtěli uvěřit. Říkali jsme si: je přece 21. století, tak jakápak válka?“ Připomeňte si první dny války očima Ukrajinek a Ukrajinců. (…)
Lit.: Dorazín, Martin: Začátek války očima Ukrajinců: strach o příbuzné, všude střelba, zmatek a město zahalené dýmem. In web ČRo 1 Radiožurnál, 24. únor 2025 (článek + nahrávka k poslechu) – Cit.: Ruská invaze na Ukrajinu už pokračuje čtvrtým rokem. Začala ráno, 24. února 2022. A stejně jako Američané vědí, co dělali ve chvíli útoku na věže Světového obchodního centra, i Ukrajinci si pamatují začátek dne, který byl pro mnohé tím nejhorším v jejich životě.
Paní Ljudmila Vasiljevna z Chersonu byla ruským vpádem sice šokovaná, ale nezaskočil ji tak úplně. Vzpomíná si, že desátého ledna 2022 přijel na návštěvu rodinný kamarád – voják z východní fronty, kde válka začala už v roce 2014. A nebyl to posel dobrých zpráv.
„Už v lednu jsme my všichni věděli, že bude válka, a začali jsme se připravovat. Domlouvali jsme se, co budeme dělat, až to začne. V duši jsme tomu ale pořád nechtěli uvěřit. Říkali jsme si: je přece 21. století, tak jakápak válka? Oni se přece musejí nějak dohodnout, jinak to být nemůže,“ popisuje své tehdejší pocity.
Ale zmýlila se a k válce skutečně došlo. Paní Ljuda si tu chvíli pamatuje přesně. „24. února už nás začali ostřelovat. Probudila jsem se mezi čtvrtou a pátou ráno. Vyšla jsem na balkon a vidím, že město už je zahalené dýmem a všude se střílí. Hned jsem zavolala dětem, jestli jsou v pořádku. Na ulici mezitím pobíhali lidi – s kufry, taškami, přenoskami na kočky, psy a kočárky. V úplném zmatku pobíhali sem a tam a nikdo pořádně nevěděl, co se děje ani kam má běžet,“ přibližuje osudné ráno.
Ljudmila se rozhodla, že nikam utíkat nebude. „Stojím na balkoně a říkám si: ‚Bože, kam mám jet? Co mám dělat?‘ Okamžitě jsem ale velmi přesně pochopila, že musím zůstat tady. Radila jsem dětem, aby odjely, ale ony povídaly: Když ty zůstaneš v Chersonu, tak my taky. Hodně chlapců zůstalo tady, v okupaci, a bylo nutné jim pomáhat. Takže asi tak…“ popsala. (…)