Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

4. 10. 2023

Fiesco a jeho janovské spiknutí (1959)

Filed under: Rozhlasové hry — Premek @ 9:26

Friedrich von Schiller. Republikánská tragédie. Přeložil a pro rozhlas upravil Valter Feldstein. Hudbu složil Jiří Berkovec. Dirigent Jiří Váchal. Dramaturg Karel Gissübel. Režie Miloslav Jareš.

Osoby a obsazení: Andreas Doria, dóže janovský (Bohuš Hradil), Gianettino Doria, jeho synovec, následník trůnu (Jaromír Spal), Fiesco, hrabě z Lavagne (Vladimír Šmeral), Verrina (Karel Beníško), Bourgognino, účastník spiknutí proti vládě (Jiří Hurta), Calcagno, účastník spiknutí proti vládě (Zdeněk Hodr), Sacco, účastník spiknutí proti vládě (Karel Kastner), hrabě Lomellino, Gianettinův důvěrník (Karel Houska), Mulej Hasan, mouřenín (František Holar), hraběnka Julia Imperiali, Gianettinova sestra (Marie Glázrová), hraběnka Leonora, Fiescova žena (Viola Zinková), Berta, Verrinova dcera (Lída Otáhalová), Arabella, Leonořina komorná (Jaroslava Drmlová), janovský měšťan (Bedřich Bobek), janovský měšťan (Artuš Kalous), posel vévodův (Jaroslav Orlický), stráž (Jaroslav Synák) a sloužící (Artur Šviha).

Natočeno v roce 1959. Repríza 10. 12. 1961 (Československo, 15:30 h.). Obnovená premiéra 22. 10. 2023 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.; 106 min.) v cyklu Hra pro pamětníky.

Lit.: Velíšek, Martin: Friedrich von Schiller: Fiesco a jeho janovské spiknutí. Republikánská tragédie. In web ČRo 3 Vltava, 22. říjen 2023 (článek). – Cit.: Fiesco těží ze své pověsti přesvědčeného republikána. Když v Janově vypukne povstání proti despotické vládě knížecího rodu Doriů, postaví vzbouřenci do svého čela právě Fiesca. Netuší, že se tak stali součástí jeho hry, na jejímž konci hodlá uchopit absolutní moc. Režisér Miloslav Jareš obsadil do této role Vladimíra Šmerala. Ten s mistrnou přesností ukazuje valéry cynismu Fiesca i nepatrné záchvěvy jeho pochyb.  (…)

V první polovině sedmdesátých let osmnáctého století vzniká po celém tehdy rozdrobeném Německu podivuhodné hnutí. Všude jsou roztroušeny skupinky mladíků, všichni cestují, navštěvují se, hádají se a zase usmiřují a znovu jeden druhého přísně kritizují. Často to úzce souvisí s politikou a neméně často s nějakými paními a dívkami. Žijí naplno a naplno i tvoří – píší. Jednotný program neexistuje, společná je touha skoncovat se starými pořádky.

Po mladých géniích, jak sami sebe nazývají, zbudou převážně dramata. Po jednom dramatu z pera Friedricha Maximiliána Klingera dostane hnutí i název – Sturm und drang. Nejslavnější a dodnes hojně hrané kusy hnutí ale napsal Friedrich von Schiller. Za návštěvu premiéry svých dnes už kultovních Loupežníků musel do vězení. Ale ještě před tím stihl mannheimskému divadelnímu intendantovi Dalbergovi předat další hru – Fiescovo spiknutí.

Jak píše Thomas Mann, „je v Schillerovi věčné chlapectví, rozkoš z dobrodružství a psychologické senzačnosti, extrému, z příšerné ctnosti a vznešeného zločinu, fantazie, která se vznítí nepojmenovatelnou velikostí zisku královské koruny, dějinami lidských omylů a neobyčejných selhání charakterů, dějinami podivných spiknutí a vzpour, intrikami jezuitů, inkvizicí, Bastilou, a obětí her Štěstěny“. Friedrich Dürrenmatt napsal, že v Schillerových hrách „existuje (…) nepodmíněný svět vytvořený z železných zákonů, mezi jejichž setrvačníky běží úzká a přísná stezka svobody“.

Schiller od začátku své tvorby cítil, co diváci chtějí. Své dramatické dovednosti neustále zdokonaloval a zároveň duší zůstal oním chlapcem, když napsal Goethovi o své pozdější hře Marie Stuartovna: „Přísahám, bude to efektní a publiku se to zařeže do duše.“ Platí to o většině jeho her.

Žádné komentáře »

No comments yet.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URL

Leave a comment

Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.

Powered by WordPress