Viktorie Hanišová. Kompletní audiokniha. Hudba Vladivojna La Chia. Režie Martina Frejová Krátká.
Účinkují Filip Kaňkovský, Dita Kaplanová, Jan Vlasák.
Natočeno 2022. Vydal OneHotBook 15. 12. 2022 (1 CD MP3, katalogové č. AK539; EAN 8594169485393; celková délka 9 hod. 51 min.). Ukázka k poslechu zde.
Pozn.: Rodina je prý základ státu. Jenže co tají ve skříni?
Podle jména měl být Teodor pro postarší rodiče „boží dar“, ale z jeho zpovědi plyne, že se na něj nebesa soustavně šklebí. Desetiletý hoch poznamenaný v obličeji a zvláštní v potřebách nevychází z bohnického paneláku a učí se pouze s podivínskou matkou, která volné chvilky zasvětila blahu náboženské sekty. Utahaný submisivní otec-vědátor jako by s nimi duchem ani nebyl – navíc neděli co neděli odpoledne kamsi záhadně mizí. Proč, o tom se nemluví, jelikož v českých domácnostech jsou přece osudové křivdy tabu. Výsledkem ubíjejícího odchovu je smutné dítě zoufale strádající neláskou. Když se pak Teo pod tlakem puberty vzepře neméně zarytými činy i slovy, „macatka“ a „ocet“ už s jeho pokřivenou životní dráhou lúzra moc nenadělají. Bludný kruh se uzavírá… Jakého kostlivce měli Šimáčkovi ve skříni a zda zbývá aspoň jiskřička naděje, posléze vypoví hlasy zbylých dvou aktérů truchlohry. (anotace)
Lit.: Hynková, Kristýna: Každá rodina má své tajemství, některá však temnější. In web Čteme české autory, 15. 3. 2023 (posluchačská recenze). – Cit.: (…) Dětství malého Tea se dá označit všelijak, jen ne jako normální. Vyrůstá prakticky v izolaci, jelikož jej podivínská matka učí doma a zabraňuje mu ve styku s vrstevníky. Kromě rodičů přichází do kontaktu pouze se svým psychiatrem, učitelkami na pravidelném přezkoušení a ostatními návštěvníky takzvaného „chrámu“ – místě, kde se několikrát týdně konají seance s mesiášem. Snad jedinou vzrušující věcí je otcův odchod na neznámé místo každý týden v neděli odpoledne – záhada, jíž se Teo léta snaží přijít na kloub.
S přibývajícím věkem se však vše pomalu mění. Nástup do školy, a zejména nový kamarád Mojmír zvaný „Vychcan“, prohlubuje odcizení mezi ním a rodinou. Ale i když se osamostatní, stále není spokojený a nedokáže nalézt své místo v životě. (…)
Viktorie Hanišová se zaměřuje na nefunkční vztahy mezi rodiči a dětmi, včetně následků, které si traumatizovaní potomci odnášejí do dospělosti, neschopni se jich zbavit. Nejinak je tomu i v případě Neděle odpoledne. V porovnání s dřívější tvorbou však došlo k malé změně, a to sice v pohlaví ratolesti. Zatímco volná trilogie Anežka, Houbařka, Rekontrukce se zaměřovala na osu matka – dcera, protagonistou její poslední knihy je chlapec. Nově dává prostor i otci, prvku, jenž byl dosud spíše vynecháván.
Hned zkraje je nutno podotknout, že mírný výstup z komfortní zóny se spisovatelce povedl na výbornou. Hlavní postavu zvládla vystihnout dokonale, ať už jako malého kluka nechápajícího zvláštní chování a pravidla svých stvořitelů, dospívajícího, věčně naštvaného teenagera, či mladého, osamělého muže. Kapitolou samo o sobě je Vychcan, první kamarád, jehož příchodem na scénu začíná Teodorův život nabírat spád. Jak malý záškodník, tak – o pár let později – bezohledný obchodník-podvodník s lidskou důvěřivostí působí naprosto uvěřitelně.
Matka s otcem jsou v první části vyobrazeni poměrně jednostranně, očima Tea, jako podivíni, již svému synovi jen ztrpčují bytí. V dalších částech, kdy dostanou prostor i oni, se ovšem čtenář přesvědčí, že nic není černobílé. (…)
Román se totiž dělí do tří úseků. Prvním a zároveň nejdelším nás provází Teodor. Druhý, kromě toho jako jediný napsaný er formou, poskytuje prostor jeho matce a v posledním se dostane ke slovu i otec. Díky jejich retrospektivě se krok za krokem objasňují všechny záhady protagonistova dětství, s nimiž se musel potýkat. Snad každý detail má svůj význam a s přibývajícími stránkami začínají věci dávat smysl a postupně do sebe zapadat. (…)
Viktorie Hanišová má bezpochyby ohromný vypravěčský talent. I díky drobným, sugestivním detailům, kupříkladu i zasazení do světového i českého dějinného kontextu, dokáže bravurně vystihnout atmosféru. Člověka zpravidla již po několika stranách strhne a zcela vtáhne do příběhu. Děj plyne spíše lehce než bůhvíjak překotně, ale bez zbytečných odboček nedůležitých pro hlavní linii.
Jazyk není nijak komplikovaný, styl Hanišové je – snad s výjimkou úvodu – čtenářsky velmi přístupný, přestože píše o závažných věcech. Hovorové výrazy či vulgarismy dodávají postavám na věrohodnosti.
Dalším z mnoha pozitiv jsou důležitá témata, jimž se Neděle odpoledne, byť někdy jen okrajově, věnuje. Kromě zmíněných problematických vztahů například sektářství, podvodní prodejci (hojně označováni jako „šmejdi“) či rozčarování z polistopadového vývoje. Vše uvedené ovšem skvěle funguje dohromady, výsledný produkt rozhodně nepůsobí přeplácaně jako u jiných pisatelů, kteří se snaží za každou cenu pojmout co nejvíce námětů. (…)
Po doposlouchání mohu s čistým svědomím konstatovat, že se autorce opět povedlo stvořit dílo s perfektní kompozicí a pointou, kde je sebemenší maličkost nějakým způsobem významná. Její příznivci, stejně jako fanoušci Aleny Mornštajnové nebo Karin Lednické, rozhodně nebudou zklamaní.
Naopak bych Neděli odpoledne nedoporučila lidem nemajícím v oblibě (lehce) depresivní prózu. Rovněž začátek nebyl – jak jsem již uvedla výše – čtenářsky příliš komfortní. Pomalejší tempo vyprávění se opět nemusí zamlouvat každému, stejně jako větší množství vulgarismů.
Všichni tři interpreti audioknihy si rovněž zasluhují velkou pochvalu. Filip Kaňkovský umně vystihnul jak malého kluka, tak dospívajícího a dospělého mladého muže. Dita Kaplanová vdechla život ženě, jež ve vyprávění Tea budí téměř nenávist – při poslechu jejího příběhu však vykrystalizují úplně jiné pocity. Jan Vlasák na výbornou ztvární otce, jenž v žádném případě není tak nevšímavý a necitlivý, jak si myslel jeho syn. Nevtírává melancholická hudba oddělující jednotlivé kapitoly doplňuje celkovou atmosféru.
Viktorie Hanišová vystudovala anglistiku a germanistiku na Univerzitě Karlově v Praze. Profesí je překladatelka a lektorka jazyků, kromě toho se věnuje ještě psaní. Na svém kontě šest knih, z toho čtyři romány (volnou trilogii propojenou tématem mateřství Anežka, Houbařka, Rekontrukce a nyní Neděle odpoledne), jednu povídkovou sbírku (Dlouhá trať) a soubor rozhovorů o životním prostředí a udržitelnosti (Beton a hlína).
Hanišová se řadí mezi mé nejoblíbenější české spisovatelky. Až dosud mne žádný její počin, snad jen nepatrně s výjimkou Rekonstrukce, nezklamal. Neděle odpoledne však ještě přeskočila už tak vysoko nastavenou laťku. Osobně pro mne byla naprosto neodložitelná, jelikož mě rodinné drama a postupné odhalování tajemství a dlouho skrývaných jizev neskutečně bavilo. Po doposlouchání ve mně zanechala obrovské množství pocitů a ještě nějakou dobu ve mně rezonovala. Z mého pohledu se jedná o zatím nejpovedenější dílo autorky. (…)
Lit.: Krejčík, Přemysl: Sobota vždycky skončí. In web Naposlech.cz, 15. 5. 2023 (recenze). – Cit.: Viktorie Hanišová patří na současné tuzemské scéně mezi nejoblíbenější spisovatelská jména. Neděle odpoledne je přitom teprve druhým audioknižním zpracováním jejího díla, vynecháme-li účast v povídkových antologiích. Román vydal v loňském roce OneHotBook, v režii Martiny Frejové Krátké ji načetlo trio Filip Kaňkovský, Dita Kaplanová a Jan Vlasák.
Viktorii Hanišovou zbožňují čeští čtenáři a čtenářky již od jejího debutu Anežka, vydaného roku 2015. Následovaly další čtyři prózy (Houbařka, Rekonstrukce, Dlouhá trať a Neděle odpoledne) a kniha rozhovorů o životním prostředí nazvaná Beton a hlína. Jako audiokniha vyšel nejprve autorčin patrně nejznámější román Rekonstrukce, následovaný v roce 2022 bezmála deseti hodinovou nahrávkou její zatím poslední knihy, velmi sugestivního románu Neděle odpoledne.
Ten vypráví příběh jedné rodiny složené z chlapce Teodora a jeho rodičů – nábožensky až děsivě aktivní a ve vztahu k synovi nepříjemně ochranitelské (alespoň zpočátku) matky Mariky a poněkud netečného otce Jindřicha, který s Teodorem tráví především soboty, jenže – jak říká Teo hned v první kapitole – „každá sobota jednou skončí“ a otec na nedělní odpoledne pravidelně mizí jemu neznámo kam. Viktorie Hanišová stvořila originální příběh vyprávěný ze třech různých perspektiv, které se vzájemně doplňují a pokaždé staví předchozí vyprávění do jiného světla. První a nejdelší příběh se točí kolem Teodora, jeho dětství, dospívání, a nakonec i dospělosti, sledujeme jeho nečekanou proměnu, proto i většinu audioknihy vypráví jeden interpret.
Filip Kaňkovský jako mladý muž, na začátku chlapec, poznamenaný nejen fyzicky („Kainovým znamenám na tváři“), ale zároveň i s trochu jiným mentálním nastavením, dokáže znít naprosto věrohodně, na správných místech dává do slov důraz, jindy jeho vyprávěním prosakuje zcela autentický údiv. Stěžejní je ale postupný nárůst Teovy revolty proti rodičům vrcholící v osamostatnění, bezcitnou dospělost následovanou vystřízlivěním, do níž Teo v Kaňkovského podání graduje bezchybně. V prvních hodinách poslechu jako by se herec rozhodl jednou provždy vyvrátit, že dospělí interpretující dětské vypravěče v sobě vždy ponesou osten tak nějak tolerované nevěrohodnosti. I onen postupný přerod v dospělého vyznívá úplně přirozeně. Kaňkovský je tu zkrátka výborný. Neméně dobře zvládá i promluvy vedlejších postav, jako je třeba kázání náboženského vůdce, samozvaného Mesiáše sekty, jejíž je Teova rodina součástí.
V šesté hodině nahrávky přebírá četbu Dita Kaplanová, vyprávění přechází z ichformy do erformy a příběh se vrací o něco dále do historie, než kde vyprávění původně začalo, konkrétně do doby matčina dětství, které se přelévá v dospívání a završuje se – stejně jako v předchozím případě – v dospělosti. Projev Kaplanové není špatný, ale po energickém Kaňkovském zní trošku unyle a za předchozím interpretem maličko zaostává. Celkově je projev Dity Kaplanové poněkud táhlý a svižnější tempo by mu prospělo, jinak ovšem interpretka ke své roli sedí dobře. V děsivých promluvách hlasů v matčině hlavě či v několika vypjatějších situacích zní skvěle, jen škoda, že takových pasáží není v jejích kapitolách mnoho.
Co se energičnosti a rychlosti přednesu týká, s Kaňkovským kontrastuje i Jan Vlasák, který interpretuje otce v samotném závěru nahrávky. Půl druhé hodiny, která zbývá do konce, když se dostane ke slovu, se nesou v jeho typicky příjemně umírněném projevu, přestože text rozhodně veselý není. Vlasák, který je u posluchačů obecně oblíbený, nezklame ani tentokrát. Naopak, hercovo melancholické a bolestné pojetí otce tu sedí jako málokde a jeho výkon lze označit za nadstandardní a v samotném závěru až strhující.
Za zmínku stojí i práce s podkresovou a předělovou hudbou Vladivojny La Chii, která výborně podtrhuje atmosféru. Celkově lze říct, že produkce a režisérka tvorbu této audioknihy promýšleli do detailu a – společně s výkony herců (zejména Filipa Kaňkovského) i zvoleným hudebním doprovodem – podařilo se jim připravit opravdu kvalitní poslech.