Markéta Hejkalová. Kompletní audiokniha. Režie Markéta Jahodová.
Čte Miroslav Táborský a Veronika Lazorčáková.
Natočeno 2022. Vydal OneHotBook v roce 2022 (1 CD MP3, celková délka 7 hod. 29 min.). Ukázka k poslechu zde.
Pozn.: Lidé přicházejí, pachtí se a odcházejí, ale domy zůstávají. A naděje s nimi.
Barokní dům v Dolní ulici kousíček pod náměstím se ujal role vypravěče ságy o nenápadných velikánech, kteří zvelebovali bramborářské maloměsto uprostřed Česka. Za tři staletí jeho bytelné zdi ubytovaly řadu živnostníků, s nimiž sdílely chvíle štěstí i hořké tragédie. Ve 20. letech 20. století ho zakoupil podnikavec Vlkovský a zřídil si tu hokynářství vyhledávané zákazníky ze širokého okolí. Jenže jeho blízcí a známí z Brodu nežijí na ostrově mimo dosah škodolibé historie a nejsou imunní vůči zlým jazykům, kterých je všude jako vos. A když se po válce vyrojí i samozvaní hlasatelé pokroku, čeká znárodněný obchod U Vlků přežívání v socialistickém komunálu, kdy je údajně všechno všech a zítřky jsou tak světlé, až občané klopí zrak k zemi. Naděje přesto umírá poslední. Když od restituovaného domu štafetu líčení převezme nejmladší generace a převede ho do vírů 21. století, potvrdí se, že solí této země nejsou velkohubé fráze, nýbrž jedině přičinliví lidé. (anotace)
Lit.: Krejčík, Přemysl: Nechte mluvit dům. In web Naposlech.cz, 12. 12. 2022 (recenze). – Cit.: Neživé předměty a objekty mluvit nemohou. Tak třeba knihy nebo budovy. Tu první myšlenku relativizuje existence audioknih, jimž je – mimo jiné – věnována celá tato webová stránka, to druhé zase odmítá nový román Markéty Hejakalové Dům pod náměstím. Audioknihu v režii Markéty Jahodové a v interpretaci Miroslova Táborského a Veroniky Lazorčákové vydalo OneHotBook.
Spisovatelka a překladatelka Markéta Hejkalová patří mezi důležité osobnosti tuzemského knižního trhu a české knižní kultury. Jakožto zakladatelka známého Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě nebude jistě mnoha čtenářům a čtenářkám neznámá. Její vlastní literární tvorba však doposud stála spíše v pozadí dalších četných aktivit, setkávali se s ní spíše literární fajnšmekři či ti, kdo sledují scénu víceméně lokálního charakteru. Její novinka Dům pod náměstím (vydaná jako jedna z mála autorčiných knih ne „domácím“ nakladatelstvím Hejkal, ale brněnským Hostem) však již od vydání rezonuje v širší čtenářské obci, plní sociální sítě a podle všeho šíří povědomí o autorce i mezi mladší ročníky. Byť není letošní novinka jediným audioknižním zpracováním jejího díla, troufám si tvrdit, že už v tuto chvíli je tím, které doposud vzbudilo největší pozornost.
Hejkalová ve svém aktuálním románu sází na podobnou notu, jako mnohé jiné populární autorky a autoři posledních let u nás – vypráví rodinnou kroniku, orientovanou na devatenácté a o něco více i dvacáté století, po časové ose s přesahy v obou směrech. Od mnohých jiných se však odlišuje perspektivou, neboť vypravěčem svého románu ustanovila dům, který nehybně stojí nedaleko náměstí jistého menšího města, a který ve své paměti zachycuje dění tak, jak ovlivňuje jeho obyvatele. Usedlost a nehybnost domu/vypravěče tu kontrastuje s – zrychleně a často z odstupu popisovanými – osudy jeho majitelů, které jsou nezřídka neveselé. Tím autorka zdůrazňuje ústřední myšlenku, že věkovitý dům je tu hlavní, skoro až věčný, zatímco lidé se svými krátkými životy jen přichází a odchází.
Tomu odpovídá i projev Miroslava Táborského, který domu propůjčil hlas a pojal vyprávění s nepřeslechnutelnou shovívavostí nad lidským hemžením. V jeho projevu je však znát nejen ona shovívavost, ale i náklonnost, někdy až láska k majitelům a často též údiv nad jejich konáním a zájem o osudy svých obyvatel, což opět dobře koresponduje s textem autorky. Tyto emoce ovšem Táborský spíš jen naznačuje, nepřehání je, čímž ve výsledku utváří dojem na jednu stranu živý a pro poslech příjemný, na druhou nedává zapomenout, že vypravěčem je nehybná stavba. Táborskému se daří najít správnou hranici mezi statičností a zábavným projevem, což je pro knihu Dům pod náměstím ideální pojetí.
Poslední třetina románu se odehrává v současnosti, děj autorka přesouvá do období koronavirové pandemie a slovo vypravěče dočasně namísto domu propůjčuje vysokoškolské studentce, která o stavbě (a o rodině, jenž zde žila poslední tři generace) píše diplomovou práci. Roli interpretky tedy přebírá Veronika Lazorčáková, jindy výborná, zde sice precizní a bezchybná, avšak vedle Táborského (s nímž se od poslední třetiny střídá podle toho, zda zrovna vypráví dům nebo studentka) tak nějak spíše sekundující. Působí důstojně a příjemně, ale pořád je jasné, kdo tuto nahrávku táhne nahoru. Na druhou stranu jistá melancholie, kterou Lazorčáková pro svůj projev zvolila, odpovídá textu, stejně jako náznak revolty vůči autoritám v jiné pasáži, popřípadě ironie, s jakou čte poznámky vedoucího své práce. Emocí tu najdeme více, Lazorčáková – podobně, jako Táborský – pracuje s jejich jemnými nuancemi, čímž posluchače neruší, ale zároveň dává citlivějším recipientům na srozuměnou časté změny ve vypravěččině přístupu k různým jednotlivostem, k nimž se vyjadřuje, což nelze neocenit.