Ivan Alexejevič Bunin. Povídka klasika ruské literatury. Překlad Jan Zábrana. Režie Vladimír Gromov.
Účinkuje Jiří Plachý.
Natočeno 2006. Repríza 26. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:30 h.; 30 min.); 28. 8. 2023 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.).
Lit.: Fleyberková, Klára: Ivan Alexejevič Bunin: Zojka a Valérie. In web ČRo 3 Vltava, 26. březen 2018 (článek). – Cit.: (…) Ruský prozaik a básník, nositel Nobelovy ceny (1933) Ivan Bunin je považován především za autora meditativní, novoromanticky laděné reflexivní lyriky a vynikajícího povídkáře a novelistu. Všeobecně se o něm ví i to, že jde o potomka starého ruského šlechtického rodu. Vždy byl považován za klasického reprezentanta pravé a nefalšované beletrie ve smyslu vskutku „krásného psaní“.
Při vyslovení Buninova jména si ze všeho nejspíš vybavíme jeho Temné aleje a jejich nostalgický, posmutnělý a vytříbený jazyk i vskutku aristokratického ducha. V jeho prózách však můžeme zaslechnout i spodní humornou notu, zejména v mistrných charakteristikách postav, ve výstižném popisu zevnějšku, v ironii nad klišé ruského smutku a melancholie.
Ivan Bunin nesouhlasil s bolševickým režimem v Rusku, žil ve Francii a jeho díla v Rusku nesměla vycházet. Součástí kánonu ruské literatury se stal až po smrti, ale do dnešních dnů jsou některá jeho díla pro ruskou vládnoucí vrstvu nepřijatelná. V roce 2016 dokonce ruská pravoslavná církev přišla s požadavkem, aby jeho díla byla vyřazena ze školních osnov, protože jsou příliš volnomyšlenkářská. To se ovšem nestalo, a tak máme dnes možnost svobodně si poslechnout jeho povídku Zojka a Valérie.
Lit.: anonym: Antigona, V Paříži, Studený podzim a Pozdní hodina. Povídky klasika ruské literatury Ivana Alexejeviče Bunina. In web ČRo 3 Vltava, 28. srpen 2023 (článek). – Cit.: Ruský prozaik a básník, nositel Nobelovy ceny (1933) Ivan Bunin je považován především za autora meditativní, novoromanticky laděné reflexivní lyriky a vynikajícího povídkáře a novelistu. Všeobecně se o něm ví i to, že jde o potomka starého ruského šlechtického rodu. Vždy byl považován za klasického reprezentanta pravé a nefalšované beletrie ve smyslu vskutku „krásného psaní“. (…)
Při vyslovení Buninova jména si ze všeho nejspíš vybavíme jeho Temné aleje a jejich nostalgický, posmutnělý a vytříbený jazyk i vskutku aristokratického ducha. V jeho prózách však můžeme zaslechnout i spodní humornou notu, zejména v mistrných charakteristikách postav, ve výstižném popisu zevnějšku, v ironii nad klišé ruského smutku a melancholie.
Ivan Bunin nesouhlasil s bolševickým režimem v Rusku, žil ve Francii a jeho díla v Rusku nesměla vycházet. Součástí kánonu ruské literatury se stal až po smrti, ale do dnešních dnů jsou některá jeho díla pro ruskou vládnoucí vrstvu nepřijatelná. V roce 2016 dokonce ruská pravoslavná církev přišla s požadavkem, aby jeho díla byla vyřazena ze školních osnov, protože jsou příliš volnomyšlenkářská.