Cyklus o historii Komunistické strany Československa připravil Jan Sedmidubský. Odborná spolupráce Jakub Rákosník a Vítězslav Sommer. Dramaturg David Hertl. Technická spolupráce Marek Stejskal, Ladislav Čurda a Jan Brauner, Pavel Dejmek a Jaroslav Novotný.
Natočeno 2021. Premiéra 1. dílu 30. 1. 2021 (ČRo Plus, 20:05 h.; 54 min.), 2. dílu 27. 2. 2021 (ČRo Plus, 20:05 h.), 3. dílu 27. 3. 2021 (ČRo Plus, 20:05 h.); 4. dílu 24. 4. 2021 (ČRo Plus, 20:05 h.); 5. dílu 29. 5. 2021 (ČRo Plus, 20:05 h.; 45 min.); 6. dílu 26. 6. 2021 (ČRo Plus, 20:05 h.; 54 min.); 7. dílu 25. 9. 2021 (ČRo Plus, 20:05 h.); 8. dílu 23. 10. 2021 (ČRo Plus, 20:05 h.); 9. dílu 27. 11. 2021 (ČRo Plus, 20:05 h.); 10. dílu 1. 1. 2022 (ČRo Plus, 20:05 h.; 54 min.) v cyklu Téma Plus.
Repríza 1. dílu 9. 7. 2022 (ČRo Plus, 20:05 h.); 3. dílu 17. 7. 2022 (ČRo Plus, 11:07 h.); 6. dílu 30. 7. 2022 (ČRo Plus, 20:05 h.); 8. dílu 13. 8. 2022 (ČRo Plus, 20:05 h.); 9. dílu 20. 8. 2022 (ČRo Plus, 20:05 h.); 10. dílu 27. 8. 2022 (ČRo Plus, 20:05 h.); 16. 12. 2023 (ČRo Plus, 20:05 h.) v cyklu Téma Plus.
Lit.: Sedmidubský, Jan: Jak se komunisté vzdálili sociální demokracii? O zrodu levicové levice v Masarykově Československu. In web ČRo Plus, 30. leden 2021 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: Poválečné Československo volalo po levicové politice, vědom si toho byl i prezident Tomáš G. Masaryk. Sociální demokracie se sice stala pevnou součástí prvních vládních koalic, dějiny mnohem více ale ovlivnil její postupný rozklad. Vedl totiž ke vzniku Komunistické strany Československa, jejíž historii mapuje série pořadu Téma Plus s názvem Soudruzi. Poslechněte si o kořenech strany za první republiky.
V současné německé historiografii se první světová válka označuje též slovem „Urkatastrophe“ neboli prvotní katastrofa 20. století, od které se pak odvíjelo všechno zlo, trápení a kolapsy následujících desetiletí. Po čtyřech letech nesmyslného zabíjení na frontě a bídy v zázemí se nový poválečný řád rodil těžce a za cenu dalších obrovských celospolečenských i čistě mocenských konfliktů.
Ani pro Českoslovesko není konec 10. a počátek 20. let klidnou ani bezpečnou doba. Kromě toho, že stát musí začít bránit své území proti útokům z Maďarska, postavit na nohy svůj průmysl závislý na vývozu a naučit se žít s bojkotem republiky ze strany menšin, především německé, stály před republikou velké sociální úkoly.
Po utrpení první světové války bylo zřejmé, že hospodářsky lze sotva navázat tam, kde byl svět před ní. Sociální demokracie se stala pevnou součástí prvních vládních koalic, ve volbách v roce 1920 skončila jako první na pásce.
Přesto její postupný rozklad způsobil osudové potíže nejenom straně samotné, ale i politickému vývoji první republiky. (…)
Lit.: Sedmidubský, Jan: Od podpory Beneše po kroucení krkem a zpět. Jak KSČ měnila ve třicátých letech svůj postoj ke státu. In web ČRo Plus, 27. březen 2021 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Správný komunista si musí každé ráno přečíst Rudé právo, aby zjistil, co má ten den říkat. Tato prajednoduchá anekdota byla v polovině 30. let velmi oblíbená. Měla ale svůj důvod, protože názorové veletoče, jaké KSČ předvedla v první polovině 30. let, byly i na její poměry těžko stravitelné sousto. Názorové veletoče komunistů před bezmála sto lety mapuje třetí díl dokumentární série Jana Sedmidubského Soudruzi, která se věnuje dějinám KSČ.
S Československou republikou nemáme a nechceme mít nic společného, je to fašistický stát a zřízení nám zcela nepřátelské.
Anebo: Bereme ji jako dočasný prostor, ve kterém pracujeme na proletářské revoluci a na sebeurčení národů a jejich osvobození od imperialistického útlaku.
Zhruba takovou argumentací byli vybaveni členové KSČ na počátku 30. let, pokud šlo o stát a jejich vztah k němu. (…)
Lit.: Sedmidubský, Jan: Do války za Československo, nebo za Sověty? O otočkách v politice KSČ v předvečer světové války. In web ČRo Plus, 24. 4. 2021 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: KSČ se v době první republiky profilovala jako antisystémová strana, která je schopná a ochotná existovat i jako paralelní, napůl ilegální struktura. To jí dávalo v dobách po mnichovské dohodě v roce 1938 možnost se přizpůsobit potřebám odboje pružněji než ostatním stranám. Na druhou stranu instrukce, které v letech 1939 až 1941 přicházely z Moskvy, byly až do roku 1941 často vzdálené realitě protektorátního útlaku.
Druhá polovina 30. let je pro vztah československých komunistů a státu zlomová – KSČ se stává částečně státotvornou politickou silou, která v roce 1935 podpoří státní rozpočet, stejně jako Edvarda Beneše v prezidentské volbě.
Znamenalo to také, že KSČ začala uznávat prvorepublikovou demokracii natolik, aby v ní viděla přirozené prostředí pro svou existenci? Ano i ne.
Sílící fašistické tendence v Evropě, především v nacionálně socialistickém Německu, způsobily, že i českoslovenští komunisté začali takzvanou buržoazní demokracii – nebo demokracii parlamentní, abychom použili dnešní terminologii – považovat za menší zlo než fašistickou diktaturu. S pojmem fašistického československého státu v čele s „fašistickým prezidentem“ Tomášem G. Masarykem ovšem špičky KSČ operovaly ještě počátkem třicátých let, v reakci na přitvrzování státu vůči extrémním politickým silám. (…)
Lit.: Sedmidubský, Jan: Dějiny KSČ aneb Jak se nám v letech 1943 – 1948 vyvlastnili Československo. In web ČRo Plus, 29. květen 2021 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Když se v Moskvě v březnu 1945 dohadoval vládní program, později nazvaný Košický, byli na to exiloví komunisté připraveni. Na rozdíl od demokratů, kteří z Londýna přiletěli s prázdnýma rukama. I to, že se Beneš vracel domů přes Moskvu, bylo symbolické – už v roce 1943 podepsala exilová vláda se SSSR Smlouvu o přátelství. Neznamená to, že už tehdy bylo rozhodnuto. Ale cesta byla nastoupena.
Jít po stopách odumírání československé demokracie mezi prosincem 1943 a únorem 1948, znamená sledovat mnoho omylů a překážek, které si demokraté sami naordinovali.
Každý z nich – například obsazení nově vzniklého ministerstva informací komunistickou stranou – sám o sobě mohl křehkou poválečnou demokracii poznamenat. Jejich kombinace a množství způsobily, že už v létě, nejpozději na podzim 1947 bylo „vymalováno“.
Lit.: Sedmidubský, Jan: Když stoupal Gottwald s KSČ na vrchol moci. O přebírání státu po únoru 1948. In web ČRo Plus, 26. červen 2021 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Únor 1948 nebyl až tak zlomovým bodem, jakým se zdá být ze zpětného pohledu, a ani současníci to často tak necítili. „Léta stalinismu v Československu patří ke kapitolám, o kterých bylo už mnoho řečeno a napsáno. Ale přesto se rozum i emoce trochu vzpírají pochopit, čím stát a jeho občané v těch letech prošli a jak tvrdě za poměrně lehkomyslně odevzdanou svobodu zaplatili,“ tvrdí Jan Sedmidubský, autor Tématu Plus. Poslechněte si šestý díl seriálu Soudruzi o dějinách KSČ.
V únoru 1948 Došlo k rekonstrukci vlády, ta byla prezidentem Edvardem Benešem odsouhlasena a předseda vlády Klement Gottwald měl volnou ruku k tomu, aby vládu doplnil sobě a KSČ poslušnými lidmi.
I kdyby to udělal na základě volebních výsledků z roku 1946, nemělo by to pro demokracii větší význam: kolaborantů s komunisty se našlo už tehdy mezi jinými stranami poměrně dost. Jako příklad za všechny postačí sociální demokrat Zdeněk Fierlinger a lidovec Josef Plojhar. Potud ústavní stránka věci. (…)
Lit.: Sedmidubský, Jan: A teď vám zlevníme rádia a pračky. Po smrti Stalina a měnové reformě přišel čas na cukr a uvolnění. In web ČRo Plus, 25. září 2021 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Od roku 1953 do konce 50. let ušlo Československo další kus cesty pod vedením KSČ. Zatímco prvních pět let vlády této strany, od převratu v únoru 1948 do a smrti Josifa Stalina a Klementa Gottwalda v březnu 1953, je spojeno s politickým terorem a hospodářským rozvratem, zbylých sedm let do roku 1960 charakterizuje lehké uvolňování šroubů a hlavně hledání nových strategií pro uklidnění obyvatelstva. Co způsobilo ten obrat, mapuje další díl cyklu Soudruzi Jana Sedmidubského.
Rok 1953 byl pro KSČ i další komunistické strany východního bloku kritický. Samotná Stalinova (a v našem kontextu i Gottwaldova) smrt znamenala vcelku přirozeně i rychlé přesuny na mocenské šachovnici. V Moskvě se provizorně ujalo kormidla trio Georgij Malenkov, Nikita Chruščov a Lavrentik Berija – přičemž dosud všemocného „šéfa bezpečnosti“ Beriji se prvně dva jmenovaní už pro pocit své vlastní bezpečnosti poměrně rychle zbavili.
V Československu byla situace v mnohém podobná, moci se chopil triumvirát Antonín Zápotocký (prezident), Viliam Široký (premiér) a Antonín Novotný (první tajemník strany).
Z funkce nebyl sesazen nikdo, pokud nepočítáme opožděné odstranění ministra obrany a Gottwaldova zetě Alexeje Čepičky o tři roky později, po provalení takzvaného kultu osobnosti. Represivní aparát sice fungoval s jistou setrvačností dál, k politickým popravám docházelo už jen výjimečně. (…)
Lit.: Sedmidubský, Jan: Zlatá šedesátá měla háček. Nikdo se neodvážil pojmenovat pravý stav věcí a cíle komunistické strany. In web ČRo Plus, 23. říjen 2021 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Šedesátá léta minulého století, tedy pozdní éra vlády Antonína Novotného, se většině občanů Československa vryla do paměti jako období postupného uvolňování svěrací kazajky první poloviny padesátých let a pomalé, ale postupem času znatelné liberalizace poměrů – kulturních, hospodářských a nakonec i politických. Celý proces měl ale háček. Pravý stav věcí a cíle, kterých mělo být dosaženo, se ve skutečnosti nikdo neodvážil pojmenovat.
Květen 1960 se v Československu nesl ve znamení oslav patnáctého výročí osvobození. Antonínu Novotnému se podařilo prosadit prestižní, ale v podstatě kosmetickou změnu – byla přijata nová ústava a oficiálně tím vznikla Československá socialistická republika.
Zároveň byla vyhlášena prezidentská amnestie, v jejím rámci bylo propuštěno několik tisíc politických vězňů, mezi nimi také Gustáv Husák.
Vedení KSČ si tím do jisté míry vyřešilo problém, co s rehabilitacemi, a protože se nikomu zvlášť nechtělo otvírat znovu politické procesy padesátých let, odsouzeným straníkům byla sice vrácena členská legitimace KSČ, ale do funkcí se vrátit nemohli. A tím měla být situace vyřešena.
Husákův příklad, kdy se bývalý „buržoazní nacionalista“ postupně domohl i stranické rehabilitace a Novotný mu následně všemi silami bránil v návratu do nejvyšších stranických funkcí, je ovšem dokladem toho, že stíny padesátých let pronásledovaly KSČ až do roku 1968. (…)
Lit.: Sedmidubský, Jan: Totální blahobyt odložen na neurčito. KSČ se za normalizace nechtěla nikam hnát, jen udržet. In web ČRo Plus, 27. listopad 2021 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Ta strana musí vydržet všechno!“ pravil Gustáv Husák na setkání s kladenskými straníky v roce 1981, na jedné z přípravných konferencí k 16. sjezdu KSČ. Šlo o jednu ze spíše výjimečných ironických poznámek stárnoucího a viditelně unaveného generálního tajemníka, když komentoval chabé pracovní nasazení v továrnách, hutích, v administrativě. Normalizační stabilita se stávala čím dál dýchavičnější. Dějinami KSČ ve společnosti provází devátý díl série Soudruzi Jana Sedmidubského.
Na léta 1969-1982, pokud bychom si období vrcholné normalizace ohraničili Husákovým vstupem do čela KSČ a úmrtím Leonida Iljiče Brežněva, můžeme nahlížet různě. Kromě období zvýšené politické represe šlo o epochu postupného útěku od ideálů k pragmatismu.
Co do politického ovzduší bylo brzy jasno. Už po podepsání moskevského protokolu a po anulování takzvaného Vysočanského sjezdu KSČ z konce srpna 1968 bylo zřejmé, že zásadní ústupky už byly vedením KSČ učiněny a cesta k politickému ovládnutí země Sověty je umetená.
Jak dokládá historik Zdeněk Doskočil, jedním ze zapomenutých kapitulačních faktorů byla i rezignace na snahu ustavit českou větev federální KSČ. (…)
Lit.: Sedmidubský, Jan: Hra na přestavbu. Jak KSČ v roce 1987 nevyšel pokus zavést jen ekonomické reformy, ne ty politické. In web ČRo Plus, 1. leden 2022 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Na sklonku roku 1987 se v Československu odehrálo malé politické drama, které zůstalo veřejnosti utajeno. 19. listopadu došlo k přestřelce v nejvyšším mocenském patře KSČ a Gustáv Husák byl málem zbaven funkce. Že je čas na změnu, byť kosmetickou, dávalo tušit už dění v Sovětském svazu. Jak ale provést ekonomické reformy, aby se nezvrtly v politické změny, a přitom se vyhnout slovu „reforma“? Tak vznikla „přestavba hospodářského mechanismu.“
Situace v československém vedení se dostala do slepé uličky i následkem gerontokratického vládnutí v Moskvě, které ukončila až v březnu 1985 volba o generaci mladšího Michaila Gorbačova – po trojici kremelských pohřbů. Tato zkušenost poučila československé stranické vedení, že éra stability kádrů končí a že i Praha bude muset časem generační obměnu řešit.
Příležitost vykrystalizovala v roce 1987. Husákovi táhlo na pětasedmdesát a v průběhu posledních měsíců sám trochu neprozřetelně v Moskvě Gorbačovovi nadhodil otázku svého nástupnictví.
To ovšem nebyla za Gorbačovovy éry až tak jednoduchá záležitost. Nikoli proto, že by si sovětský reformátor přál za každou cenu do vývoje v Praze direktivně zasahovat, spíš naopak.
Gorbačov sice doma spustil politiku „perestrojky“ a „glasnosti“, tedy přestavby a otevřenosti, čímž se myslela demokratizace veřejné diskuse, to ale zdaleka neznamenalo, že pokud věci v satelitních zemích prozatím fungují podle dosavadních modelů, je nutno sovětský vzor okamžitě následovat. (…)