Jiří Havelka. Groteska z drsné reality domovních schůzí. Režie Natália Deáková. Dramaturgie Ilona Smejkalová. Zvukový plán a mistr zvuku Petr Kaláb.
Osoby a obsazení: paní Zahrádková, nedávno zvolená předsedkyně SVJ (Tereza Dočkalová), pan Zahrádka, její manžel (Marek Němec), paní Roubíčková, osaměle žijící úřednice (Taťjana Medvecká), Kubát, bývalý předseda SVJ, komunista (Jiří Lábus), paní Horváthová, bývalá manželka pana Kubáta, původem z východního Slovenska (Zuzana Kronerová), pan Polański, Polák, žijící život svobodného mládence (Michal Sieczkowski), paní Procházková, velmi dobře vypadající dáma, podnikatelka (Dana Černá), pan Novák, správce majetku paní Procházkové (Petr Čtvrtníček), pan Švec, starý mládenec žijící celý život v bytě u své matky (Leoš Noha), Čermákovi, sympatičtí bratři, dvojčata (Petr Lněnička, Ondřej Rychlý), novomanželé Bernáškovi (Veronika Lazorčáková, Pavel Neškudla), pan Sokol, vysokoškolský profesor, bývalý disident (Viktor Preiss).
Natočeno 2020 (BELOUD Post Production Services). Vydala Audiotéka a Cinemart, říjen 2020 (MP3, celková délka 75 min.). Ukázka k poslechu zde.
Pozn.: Cenami ověnčená a diváky milovaná tragikomedie, odhalující na půdorysu klasické domovní schůze skrytá tajemství, dávné křivdy i nečekaná spojenectví.
Rozpadající se střecha potřebuje kompletní renovaci, padají tašky a ohrožují chodce. Světlíky už dlouho hnijí, popelnice jsou přeplněné plenkami a v domě se ani příliš neuklízí. Pohybují se tu tajemní podnájemníci z ciziny i ještě tajemnější pánské návštěvy u staromládeneckého souseda. Chybí tu výtah a nutně se musí udělat nový plynový rozvod. Jenže ve fondu oprav je všehovšudy sto padesát tisíc. A tři koruny!
Co tedy odprodat půdní prostory? Nebylo by to nakonec nejlepší řešení? A mají dvojvaječná dvojčata při hlasování jeden hlas, či dva? Nevíte? Nelítostný boj rozvášněných eg o pozice a dominanci na výsluní malého domovního jeviště právě začíná.
JIŘÍ HAVELKA
Divadelní režisér, dramatik, herec, moderátor různých TV pořadů a pedagog Jiří Havelka se narodil roku 1980 v Jihlavě. Po gymnáziu vystudoval režii na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU, kterou posléze vedl a kde budoucí režiséry stále učí. Svou divadelní práci od začátku zaměřuje na kolektivní improvizaci, ve své tvorbě neustále zkoumá princip hry, možnosti divadelního časoprostoru a zdůrazňuje jedinečnost divadla jako nástroje přímé komunikace. Hledá novou roli pro divadlo ve věku virtuálních médií a nalézá ji především v síle imaginace. Není proto divu, že v prvních letech po absolutoriu byl nejvíce spojen s pražským Studiem Ypsilon, kde s generačně spřízněnou částí souboru vytvořil řadu tematicky navazujících autorských inscenací. I proto v roce 2007 získal Cenu Alfréda Radoka jako talent roku.
V současnosti kromě svého domovského divadla Vosto5 režíruje na mnoha dalších scénách (Vražda krále Gonzaga v Dejvickém divadle či Poslední trik Georgese Méliése v hradeckém loutkovém divadle Drak). Jako autor a režisér se často věnuje i tématům z české historie (Já, hrdina v DISKu, Plukovník Švec nebo Sametová simulace: Kabinet v Národním divadle).
Patří mezi zakladatele občanského sdružení JSAF, které pořádá Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava. Příležitostně moderuje kulturní pořady v České televizi (Letadlo, Hotel Insomnia, Tečka páteční noci, Magnesia Litera), hraje ve filmech (Zoufalci, Teorie tygra, Po čem muži touží, Mars, Pražské orgie) a seriálech (Všechny moje lásky, Až po uši).
Do povědomí široké veřejnosti vstoupil filmem Vlastníci, filmovou komedií z roku 2019, kterou natočil podle vlastního scénáře, jenž vychází z jeho divadelní hry Společenstvo vlastníků, uváděné souborem Vosto5. Samotná inscenace získala Cenu Divadelních novin za sezonu 2017/2018 v kategorii alternativní divadlo. Úspěšný text dokonce posléze nastudovala i další česká repertoárová divadla.
Film Vlastníci vyprodával kina po celé republice a posbíral sedmnáct nominací na České lvy a Ceny filmové kritiky. Tři České lvy – za scénář a za nejlepší herečku v hlavní i vedlejší roli – také získal.
Lit.: Hnilička, Přemysl: Domovní schůze jako obraz světa. In web Naposlech.cz, 4. 12. 2020 (recenze). – Cit.: Divadelní hra Jiřího Havelky Společenstvo vlastníků má za sebou úspěšnou cestu. Na začátku byla premiéra v Divadle VOSTO5 v roce 2017, o dva roky později následoval film Vlastníci, který díky kvalitnímu scénáři a obsazení dal českému divákovi naději, že lze i dnes natočit dobrou komedii. V listopadu letošního roku dokonce překročila hra hranice republiky – Divadlo Andreje Bagára v Nitre ji inscenovalo v režii Matúše Bachynce. A letos vzniklo i nastudování auditivní. „Na svědomí“ ho má Audiotéka ve spolupráci se společností CinemArt.
Havelkova komedie, oceněná Cenou Marka Ravenhilla a Českým lvem za scénář, má velkou výhodu: její stavba je snadno přenositelná jak na jeviště, tak na filmové plátno i zvukový nosič. Proto nemuselo při této inscenaci dojít k větším úpravám textu, a přesto funguje.
Vlastníci na prostoru schůze sdružení vlastníků jednotek umožňují tisícům nešťastníků, kteří se kdy takových setkání museli účastnit, vzpomenout si na sousedy, kteří bez jakýchkoli znalostí, ale zato s pevným názorem blokovali a prodlužovali jednání. Recenzent může odpřisáhnout, že větu „za nás se žádný odměny výboru nedávaly“ a podobné perly slyšel i na jednáních vlastního SVJ. Hra však není jen čistou komedií – na pozadí domovní schůze ukazuje obecnější obraz současného světa kolem nás. Ať už jde o lidi, kteří hážou ostatním klacky pod nohy jen z prosté zlomyslnosti postavené na úroveň filozofie, nebo o ty, kteří dokáží s nepopsatelnou elegancí využít nastalého chaosu.
Zvukovou inscenaci režijně připravila Natália Deáková ve spolupráci s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou a zvukovým mistrem Petrem Kalábem. Pochválit lze již na úvod dobře provedený casting: Tereza Dočkalová jako paní Zahrádková, Taťjana Medvecká jako úřednice Roubíčková nebo Zuzana Kronerová coby paní Horváthová dokáží se svými postavami zcela souznít a přesvědčivě je podat.
Zoufalou a předem k záhubě odsouzenou obětí této tragikomedie je samozřejmě předsedkyně SVJ Zahrádková, kterou Tereza Dočkalová vybavila příjemným a trochu unaveným hlasem. Její úvodní snaha vést celou schůzi konstruktivně, „abychom se už konečně někam pohnuli“, musí samozřejmě narazit a my jen sledujeme, jak se její naděje a předsevzetí hroutí pod tíhou tisíce schválností. Dočkalová dokáže už v počátku hlasem naznačit, že to rozhodně není první schůze, které v této sestavě předsedá a že předchozí pokusy nebyly úspěšné. Občas se ještě pokusí vzepnout ke konstruktivnímu projevu, všechno však míří k nejhoršímu možnému konci. Taťjana Medvecká pak se svou ďábelsky stupňovanou pedanterií dokáže přivést k nepřístojnosti i naprostého flegmatika. Zuřivý animální primitivismus bývalých domovních důvěrnic, které se jen těžko smiřují s pádem do zasloužené bezvýznamnosti, výtečně předvádí Zuzana Kronerová. Její Horváthová je ubohá se vší tou pavlačovou ukřičeností, s umíněnou nevzdělaností, s níž neustále opakuje naučené sousloví „střet zájmů” i se zažitým rasismem a homofobií.
Obětí jejích útoků je pan Polański, Polák, žijící život svobodného mládence. Ve hře zastupuje liberální křídlo obyvatel domu. Chce inovovat, mít lepší bydlení, žít jinak než starší osazenstvo. Nedokáže se ovládnout, když mluví paní Horváthová nebo soudruh Kubát a říká jim do očí, co si myslí. Navíc je to homosexuál. S přiznaným cizím přízvukem jej ztvárnil Michal Sieczkowski.
Svou filmovou roli si tu zopakoval Jiří Lábus jako bolševik Miloš Kubát, bývalý předseda SVJ. To on je hlavním hybatelem děje (než jej ze sedla vyhodí jiní), to on měl po převratu dost peněz a málo slušnosti, aby skoupil hned několik bytových jednotek (jednu i s nájemníkem, stařičkým profesorem v podání Viktora Preisse). Díky tomu teď má právo říkat donekonečna svoje „ne” na jakoukoliv inovaci, na jakékoliv zlepšení stavu domu. „Ne je důvod, ne je argument, ne je moje právo. Ne ne ne ne ne, mě nepřehlasujete, já mám tady tři jednotky!”, říká s úšklebkem a ukazuje tak životní postoj mnoha jemu podobných.
Podobné stanovisko zastává – byť z jiných pozic – také podnikatelka Procházková, kterou vynikající Dana Černá vybavila až kovovou tvrdostí, elegancí a neústupností. Jejím antipodem je její správce majetku Novák. Petr Čtvrtníček jej pojal jako vysloužilého veksláčka, schopného zařídit pro kohokoli cokoli.
Naprostou uměleckou prohrou je bohužel pojetí postavy pana Švece v podání Leoše Nohy. Tento jednoduchý primitiveček je už v Havelkově textu přehnaná karikatura. Herecká šarže, kterou ho Noha obdařil, ji však ještě znásobuje, což nahrávce rozhodně neprospívá. V závěrečném finále je pak tragické vyústění, k němuž minipříběh pana Švece směřuje, zcela zmarněno špatnou prací s temporytmem a pauzou. Ať už to byl herecký nebo režijní záměr, nezafungoval. Počkat, dát si načas, to je někdy to pravé umění.
Tím se dostáváme k hlavnímu problému inscenace: navzdory výtečným hereckým výkonům u většiny zúčastněných se nedá zamlčet, že zkušená režisérka Deáková v tomto případě nedokázala inscenaci udržet v přirozeném tempu. V důležitých pasážích zbytečně spěchá, nenechává věci vyznít, jako by bylo nutné už už spěchat k další scéně. Proto nefunguje scéna porodu, proto nefunguje již zmíněný výstup Leoše Nohy.
A konečně poznámka na závěr: nahrávka Vlastníků je k poslechu pouze v mobilní aplikaci Audiotéky. Nelze si ji stáhnout do vlastního přehrávače, musíte jen přes „apku”. Autor těchto řádků nepoužívá chytrý telefon, a tak si při psaní této recenze užil pěkné martýrium, než se k nahrávce vůbec dostal. Lze pochopit, že v případě takto skvostně obsazené inscenace si její producent snaží chránit svou investici před piráty, neměl by však zapomínat, že by se tak nemělo nikdy dít na úkor platícího zákazníka a jeho pohodlí.