Seznamte se s lidmi, kteří žijí (s)kulturou. Na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě ateliéry vede Dita Pepe ateliéry Fotografický portrét, Módní fotografie a Autoportrét. Ve své vlastní tvorbě otevírá otázky sociální tématiky, identity a genderu, fotografii vnímá jako formu terapie. Za cyklus Autoportréty obdržela v roce 2012 cenu odborné veřejnosti Osobnost české fotografie. Od roku 2010 pracovala s dokumentaristkou Bárou Baronovou na knize o neprovdaných ženách Slečny, za kterou získaly 3. místo v soutěži Nejkrásnější české knihy roku 2012, společná knížka Intimita jim pak v roce 2016 přinesla cenu Magnesia Litera. Od roku 2018, kdy také navázala spolupráci s Janáčkovou filharmonií Ostrava, Dita Pepe pracuje na doktorské práci o hledání hranic lásky. Moderuje Eva Lenartová.
Natočeno 2020. Premiéra 11. 3. 2020 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h.). Repríza 11. 3. 2020 (ČRo 3 Vltava, 19.00 hodin).
Lit.: Slívová, Hana – Lenartová, Eva: Dita Pepe: Fotografování chápu jako příležitost, jak posunout svoje vnímání a žít lepší život. In web ČRo 3 Vltava, 11. březen 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: (….) V den uzavření vysokých škol kvůli koronavirové nákaze byla hostem Vizitky přední česká fotografka a také pedagožka z opavského Institutu tvůrčí fotografie Dita Pepe. S Evou Lenartovou mluvila nejen o fotografických projektech a spolupráci s literární dokumentaristkou Barborou Baronovou, ale i o tom, proč má ráda texty dua Čokovoko anebo jak ženám z azylových domů dokáže vlídné slovo změnit život.
Focení je pro Ditu Pepe svého druhu terapií. Odbourává strach, díky používání starosvětského „harmonikového“ fotoaparátu Magnola ji zpomaluje v hektickém životě, učí ji otevřenosti vůči ostatním a nutí ji rekapitulovat svoje životní prožitky, potřeby a touhy. To všechno se odrazilo i v cyklu Autoportréty, který rozvíjí od konce 90. let a za který od Asociace českých profesionálních fotografů dostala titul Osobnost české fotografie.
Hledala jsem lidi, kteří mi byli úplně vzdálení
„Když jsem na autoportrétech začala pracovat, uvědomovala jsem si, jak důležité pro mě je vědomí toho, v jaké rodině jsem žila a s kým budu svůj život dále prožívat. Proto jsem pro projekt hledala lidi, kteří mi byli vzdálení. Třeba sportem, kterému se věnovali, nebo názory,“ řekla ve Vizitce.
Snažila se k nim dostat blíž a zjistit, co je pro ně v životě důležité anebo podle čeho si vybírají partnera. Na fotografiích pak vystupovala jako jejich protějšek, člen rodiny. „Vysvětlila jsem jim, že lidi jsou pro mě obří inspirace. Byla jsem k nim otevřená a díky tomu se i oni otevřeli mně,“ dodává s tím, že příjemný byl nejen proces focení, ale i reakce na výsledné fotky: pro fotografované prý bylo zajímavé vidět se vedle někoho, kdo do jeho nebližšího okolí před tím nepatřil.
Hranici toho, co je a co už není autoportrét, si Dita Pepe nikdy nestanovila. Celou svou tvorbu totiž vnímá jako obrovskou příležitost posunout svoje vnímání a žit lepší život. „To, na čem pracuju, je pro mě vždycky hodně osobní záležitost,“ říká.
Fotografickým projektům týkajícím se intimity, genderu anebo přijímání sebe sama se věnuje dlouhodobě. A svůj vlastní pokrok ve věci sebepřijetí obtiskla do jedné z posledních aktivit, pojmenované Měj ráda sama sebe. Fotí v rámci ní ženy, které mají se sebepřijetím potíž. Jsou mezi nimi kamarádky – podnikatelky, ale i ženy z azylového domu. Setkává se přitom s celou škálou reakcí. „Zatímco řada kámošek mě prosí, ať výsledné fotky nějak upravím, protože si na nich přijdou staré, ženy z azylových domů si focení s vizážistkou a módní návrhářku užívají. Když jim řeknu, že mají krásné oči nebo štíhlé paže, uvědomí si, že jejich sebehodnocení není objektivní a že si opravdu nezaslouží, aby zažívaly násilí.“ (…)