Boris Vian. Groteskní povídka francouzského spisovatele. Student náhrobního pomníkářství Fidel se bude ženit s krásnou Noemi. Pozve proto přátele na rozlučku se svobodou. Překlad Jiří Pelán. Připravil Dominik Mačas. Režie Vít Vencl.
Účinkuje Jaroslav Plesl.
Natočeno 2020. Premiéra 10. 3. 2020 (ČRo 3 Vltava, 14:30 h.). Repríza 3. 10. 2024 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.).
Lit.: tur – Mačas, Dominik: Živel jménem Boris Vian. Poslechněte si povídky slavného francouzského spisovatele a jazzmana. In web ČRo 3 Vltava, 2. říjen 2024 (článek). – Cit.: Když Boris Vian v roce 1959 náhle zemřel během promítání filmu natočeného podle jeho knihy Naplivu na vaše hroby, bylo mu pouhých třicet devět let. Celý život jel na plný plyn, tak žil i pracoval. Věděl, že má vážnou vrozenou srdeční vadu, ale nedovolil, aby jeho život ovládala. (…)
Vian jako by žil několik životů současně. A jako by chtěl sám obsáhnout celý umělecký svět. Psal básně, povídky, romány, dramata a scénáře. Překládal a psal do novin hudební a literární kritiky. Skandální parodie na americké detektivky Naplivu na vaše hroby mu zajistila finanční nezávislost. Román Pěna dní zase literární nesmrtelnost. Ale to není zdaleka všechno. Vian žil jazzem. Skládal hudbu, psal texty, hrál na trubku, zpíval. Hrál také v několika filmech, psal scénáře a dokonce i maloval. Byl jeden z nejvýraznějších členů Patafyzického kolegia. Dvakrát byl ženatý a samozřejmě i čas od času flámoval.
Texty Borise Viana ani po letech neztratily nic ze svého půvabu. Při četbě jeho básní, povídek i románů nepřestává okouzlovat jejich křehkost i krutost, jímavost i absurdní humor. Přes hektičnost a překotnost Vianova života svědčí o tom, že byl velmi soustředěným a citlivým pozorovatelem našeho světa, a ne jen sršící kometou, která tudy v okamžiku prolétla. (…)
Francouzský polyhistor Boris Vian byl významným členem Patafyzického kolegia, umělecké skupiny literátů a výtvarníků, která vznikla v roce 1950. Vian byl však patafyzikem už dávno předtím. Vzdorování lidské hlouposti bizarností, černým humorem, satirou je jeho dílu vlastní už od samých počátků. Krystalicky patafyzické jsou i některé jeho povídky ve sbírce Mravenci (Les Fourmis) z roku 1949. V povídce Liduprázdná cesta se má student náhrobního pomníkářství Fidel ženit se svou krásnou snoubenkou Noemi. Pozve proto přátele na rozlučku se svobodou. Křehký tragický milostný příběh srší černočerným humorem, dadaistickými štípanci a uštěpačnými glosami. Posluchač pláče dojetím i smíchy. (…)