Autentické vzpomínky pamětníků, kteří se přímo účastnili událostí moderních dějin českého národa. Pořad připravil Adam Drda.
Natočeno 2020. Premiéra 8. 3. 2020 (ČRo Plus, 20:05 h.; 53 min.).
Lit.: Drda, Adam: Březnová noc v Osvětimi-Birkenau. K výročí zřejmě největší masové vraždy československých občanů. In web ČRo Plus, 8. březen 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Před 76 lety, v noci z 8. na 9. března 1944, zahubila nacistická likvidační mašinérie v plynových komorách v Osvětimi-Birkenau více než 3700 obyvatel tzv. terezínského rodinného tábora (úředním označením tábora BIIb).
Přijeli z ghetta Terezín v září předchozího roku, v drtivé většině to byli občané zničeného Československa. Svědky jejich záhuby se stali přátelé a příbuzní, deportovaní do rodinného tábora v dalších transportech v prosinci 1943. Desítky let se o jejich osudu nemluvilo a jejich památka se takřka nepřipomínala, ačkoli se například od obětí Lidic lišili jen ve dvou ohledech: zemřeli daleko od domova – a zemřeli proto, že je norimberské zákony označily za Židy. Příběhy 20. století věnujeme jejich památce.
První zářijové transporty
Dne 4. září 1943 oznámil denní rozkaz, že z ghetta Terezín odjede pět tisíc osob, určených k „pracovnímu nasazení“. O dva dny později byly vypraveny dva transporty, převážející do vyhlazovacího centra v Osvětimi-Birkenau 5007 židovských vězňů včetně více než 250 dětí do patnácti let (počty dětí se v odborné literatuře rozcházejí). Většina deportovaných pocházela z českých zemí, respektive z území protektorátu (127 z Německa, 92 z Rakouska a 11 z Holandska).
Ruth Schindlerová-Vlčková (narozena roku 1917 v Praze) se v ghettu dozvěděla, že „pracovní transport“ míří do Ostravy: „Seděli jsme u kolejí na trávníku, bylo to v poledne a najednou jsme uviděli ty nákladní vagóny, dobytčáky. To byla velká rána. Budou nás transportovat jako dobytek! Sto lidí do každého vagónu. Když už cesta trvala deset hodin, řekli jsme si, že Ostrava už musí být daleko za námi, že to je bouda.“
Někteří již věděli, že jedou do Polska, snad slyšeli i jméno Osvětim a bylo jim známo, že v místě je tábor s krutým režimem, jehož přesnější podobu si však neuměli představit. Transporty dorazily na místo 8. září večer. Ruth Schindlerová vzpomínala: „Seděla jsem pod malým okénkem, vyskočila jsem a uviděla nápis Osvětim. To slovo už pro nás v té době mělo nějaký význam, nějaký nedobrý zvuk. Věděli jsme, že v Osvětimi lidi umírají. Nevěděli jsme jak, ale věděli jsme, že umírají. Otevřely se dveře… Esesáci, rozhlas, hrozný rámus: Všichni ven, rychle, rychle!“
Obvykle se ihned po příjezdu transportu do Osvětimi konala tzv. selekce, při níž důstojníci SS vybrali z nově příchozích ty, kteří se jim jevili jako upotřebitelní na práci. Oddělili muže od žen. Ostatní (tedy naprostou většinu, a vždy nemocné, staré a děti) vzápětí odváděli či odváželi do plynových komor, kde byli zavražděni a jejich těla spálena. Rozdíl mezi Terezínem a Osvětimí byl propastný – a příslušníci SS počítali s tím, že ocitnou-li se příchozí po otevření vagónů v šoku, budou snáze manipulovatelní, proto se snažili krutostí a brutalitou při příjezdu vlaku vyvolávat a posilovat hrůzu. V případě zářijových terezínských transportů k selekci nedošlo. Všichni „noví Židé“ byli odvedeni do Birkenau, do táborového úseku Bauabschnitt II b, krátce BIIb.
Počátek „Familienlageru“
Ruth Schindlerová: „Stáli jsme, všech pět tisíc lidí, na táborové silnici. Přišel nějaký člověk, holohlavý, hubený, vypadal jako esesák, ale bylo poznat, že je to vězeň, protože měl taky nějaké číslo. Představil se a řekl: Já jsem váš kápo, tady vládne kázeň a pořádek. Kdo z vás umí počítat? Tak jsem se přihlásila a on mi přikázal, abych spočítala 500 žen na první blok. Když jsem je odpočítala, napochodovaly jsme do prvního bloku. Totéž se odehrávalo i v ostatních blocích.
Asi za půl hodiny znovu přišel kápo (Arno) Böhm a hledal mě: Kde je ta malá černovlasá, co počítala? Přihlásila jsem se a on řekl: Ty tady budeš blokovou! Budeš mít malý pokoj, budeš mít krásné červenobílé záclony, dostaneš víc jídla, všechno pro tebe bude dobré, máš přece starší matku, a když se bude tobě dařit lépe, bude se dařit lépe i tvé matce. Dostaneš hůl a budeš mít v bloku povinnost potrestat každého, kdo neposlechne. Můžeš ho zbít holí. Rozuměla jsi? Jawohl. Böhm odešel a já jsem řekla mamince: Mami, pojď odsud pryč. Nebudu přece bít své vlastní lidi. Tak jsme utekly do vedlejšího bloku, tam jsme se schovaly, aby mě nenašel.“
Erich Terner (narozen 1921 v Hazlově u Aše): „Odjel jsem sám, rodiče zůstali v Terezíně. Věděl jsem, že transport pojede do Osvětimi… Neměl jsem jiné představy, než že je to strašné. A doopravdy, po příjezdu, když nám všechno odebrali, nahnali nás do baráků, které byly původně určeny pro koně, v každém bylo ubytováno přibližně 400 lidí, to vypadalo na první pohled více než strašlivé. Ale v poměru k jiným vězňům v Birkenau a v Osvětimi se zdálo, že jsme měli velké štěstí, protože v jednom táboře směli být (pohromadě) muži, ženy a děti. A my jsme se oddali bláhové představě, že máme jakousi protekci.“
Ruth Schindlerová: „Odpoledne přišli nějací vězni z vedlejšího tábora, kteří měli bloky zařídit, protože tam ještě vůbec nic nebylo, žádné kavalce, nic. A ti lidé nám řekli, co se v Osvětimi děje. To byl samozřejmě hrozný šok, když jsme se dozvěděli, že jsou zde dennodenně plynováni lidé. To se vůbec nedalo pochopit. Seděly jsme celou noc, rozrušením jsme sotva spaly a ráno jsme se musely jít hlásit do jiného bloku, kde jsme dostaly čísla. Čísla nám tetovaly ženy z politického oddělení… To byl další šok, řekla jsem si, teď už nemám jméno, už jsem jenom číslo.“
Tábor BIIb měl cca 120 krát 600 metrů, vymezených elektrickým plotem. Sestával z několika řad podlouhlých dřevěných baráků (bez oken, pouze s větracími otvory pod střechou), původně skutečně projektovaných jako stáje pro cca 50 koní. Podél celé levé i pravé stěny baráku se táhly ve třech patrech dřevěné kavalce. Každá strana byla rozdělená ještě mnoha příčnými přepážkami na tzv. štuby (z německého „stube“ – pokoj), v každé z nich spalo nad sebou třikrát šest lidí. Na obou stranách baráku se při velké zimě topilo, od jednoho topeniště k druhému se při zemi táhl cihlový kouřový tunel (komín), chyběla však sebemenší izolace. Každý barák představoval jeden blok. Pokud jde o vězeňskou hierarchii, v čele stál táborový starší, Lagerältester, za každý barák odpovídal Blockältester, pod ním byl Stubeältester. Terezínský rodinný tábor („Familienlager“) získal svůj název proto, že rodiny příchozích nebyly roztrženy a jejich členové rozmístěni do různých úseků. Muži a ženy žili odděleně, mohli se však přes den stýkat. Unikátní byl dětský blok.
Zvláštní režim
Rudolf Vrba (původním jménem Walter Rosenberg, narozen 1924 v Topoľčanech) patřil v době zřízení rodinného tábora jako starší vězeň k osvětimské „byrokracii“: „Zpracovával jsem tehdy seznam vězňů tábora BIIa. Oba tábory odděloval plot, nedal se přelézt, ale mohl jsem přes něj mluvit. Ráno jsem se vydal na obhlídku…. Zjistil jsem celou řadu překvapujících skutečností: rodiny – muže, ženy i děti nechali pohromadě a nikoho neposlali do plynu, neostříhali je dohola. Situace se tedy lišila od všeho, čeho jsem až dosud byl svědkem. Ničemu jsem nerozuměl… Avšak v ústřední registratuře zjistili, že všichni ti lidé mají speciální kartu s poznámkou: SB se šestiměsíční karanténou. Věděli jsme, že SB znamená Sonderbehandlung, zvláštní zacházení – čili jinými slovy – plynovou komoru.“
Dodnes není zcela jasné, proč organizátoři „konečného řešení židovské otázky“ rodinný tábor s neobvyklými výsadami vytvořili. Nedochoval se písemný rozkaz, žádné zdůvodnění, jen vzpomínky těch, kdo přežili. Obsah odborných studií na toto téma tu nelze reprodukovat, tedy jen zjednodušeně: vyplývá z nich, že zřízení Familienlageru bylo zřejmě součástí snahy maskovat vyhlazování Židů před vnějším světem a souviselo s návštěvou komise Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně. Dlouhodobě plánovaná inspekce se uskutečnila v červnu 1944 jako odpudivá fraška v pečlivě připravených kulisách a skončila skandální zprávou, v níž delegát MČK Maurice Rossel podmínky v ghettu popsal jako příkladné.
Historik a současně jeden z terezínských vězňů Miroslav Kárný soudil, že Němci se před návštěvou rozhodli přelidněný Terezín „pročistit“ (proto zářijové a další transporty) a zároveň se pojistit proti případné vzpouře silnějších a odhodlaných (bylo již po povstání ve Varšavském ghettu). Kárný dál píše: „Sám Terezín nemohl postačit jako argument proti existenci ‚konečného řešení‘. Kdyby se ukázala potřeba, musely být připraveny ještě další inscenace, které by – přirozeně opět ve fiktivní podobě – předvedly osud statisíců Židů deportovaných na východ k údajnému pracovnímu nasazení. Z toho se zrodila idea – zřídit v Birkenau židovský rodinný tábor a popularizovat jej všemožně jako ‚Arbeitslager Birkenau bei Neu Berun‘.“ Dál už je věc velmi komplikovaná a je v ní několikerá potíž. Především podle řady pamětníků bylo nemožné uskutečnit v Birkenau jakoukoli inspekci prováděnou jinými než nacistickými orgány: co bylo možné po ročním úsilí jakž takž zinscenovat v Terezíně, bylo nepředstavitelné v místě, kde se nedaly přehlédnout spalovací pece a krematoria. Je tu i významná časová neshoda: lidé ze zářijových transportů byli zavražděni ještě před inspekcí v Terezíně. Proč? Možné jistě je, že se Němci rozhodli udržet terezínské vězně po nějakou dobu naživu, aby je – v případě potřeby – převezli na jiné místo a ukázali. Pak je však zase nejasná šestiměsíční karanténní lhůta, daná předem.
Historik Toman Brod (narozen 1929 v Praze, deportovaný do Familienlageru v prosinci 1943): „Musím inklinovat k tezi, že proslulá nacistická důkladnost, plánovitost a koncepčnost se mísila i se značnou dávkou iracionality. Anebo raději předpokládejme, že neznáme všechny direktivy z Berlína. Na otázku, jaký smysl a účel měly vznik a existence židovského rodinného tábora v Birkenau, mohu tedy odpovědět jen tím nejmoudřejším – nevím.“ (…)