Před třiceti lety se čerstvě svobodná Československá republika chystala na první svobodné volby. Do vlasti se také poprvé mohli podívat mnozí Češi a Slováci, kteří dlouhá léta pobývali v exilu. Jak o tomto období mnoha bouřlivých změn referovalo mnichovské Rádio Svobodná Evropa, po tom v rozhlasovém archivu pátrala Milena Štráfeldová. Zajímavé ukázky z historického vysílání uslyšíte v pořadu Archiv Plus.
Natočeno 2020. Premiéra 6. 3. 2020 (ČRo Plus, 20:05 h.) v cyklu Archiv Plus. Repríza 10. 7. 2020 (ČRo Plus, 11:10 h.) v cyklu Archiv Plus.
Lit.: Štráfeldová, Milena: O strašidlech, která pěstovala ideologickou diverzi. Návrat do roku 1990 s Rádiem Svobodná Evropa. In web ČRo Plus, 6. březen 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Do roku 1989 to byli jen odrodilci, kteří opustili vlast svých předků. To v lepším případě. V tom horším je bývalý režim nazýval zrádci, zaprodanci, diverzanty a špióny. To pokud šlo o vlastní občany, kteří z Československa před rokem 1989 emigrovali. I v tom přinesl Listopad 1989 změnu. Do veřejného prostoru se totiž opět vrátili jako čeští a slovenští krajané.
Asi bychom na světě nenašli jedinou zemi, ve které čeští krajané nežijí. Lze je potkat na Manhattanu i ve vesničce Veselynivka na východní Ukrajině, za severním polárním kruhem i v Patagonii. Nikdo je nikdy přesně nespočítal, odhadem žijí ve světě až dva miliony lidí s českými kořeny.
Trochu přesnější čísla existují jen u československých emigrantů. Totalitní režim jich ze země po únoru 1948 vyhnal kolem čtvrt milionu. Zvonění klíči na Václavském náměstí sledovali s velkým napětím. A Svobodná Evropa zaznamenala už v prvních týdnech po sametové revoluci jejich reakce.
Pro předsedkyni Klubu K231 v exilu Edu Ottovou, která v té době žila v kanadském Torontu, bylo důkazem změny to, že v rozhlasové reportáži z Václavského náměstí v Praze slyšela Pavla Pecháčka z Hlasu Ameriky.
Politolog a dlouholetý člen vedení Rady svobodného Československa Mojmír Povolný se do Prahy vypravil už v prosinci 1989, po dlouhých 41 letech emigrace. Zaznamenal, že exulanti přestali být pro svou vlast „strašidly, co pěstují ideologickou diverzi“, ale stali se normálními lidmi, kteří Československu rádi pomohou a rádi se do něj budou vracet.
Exulanti nabízeli pomoc, měli ale i své požadavky
Svobodná Evropa také hned v prvních měsících roku 1990 zaznamenala řadu nabídek pomoci. Právě z Kanady se například přihlásily stovky dobrovolníků, kteří pak působili jako lektoři angličtiny na českých školách. Pomoc nabídli i krajané ve Spojených státech.
Zástupci jejich spolků se v Sokolovně na newyorském Manhattanu sešli už 16. ledna 1990 a hned přišli s řadou nápadů a iniciativ. Na tomto setkání byl i režisér Miloš Forman a také skutečná legenda exilu, téměř stoletý lékař Karel Steinbach, přítel Karla Čapka a Ferdinanda Peroutky. Svobodná Evropa tehdy zaznamenala jeho dojemné vzpomínání na Prahu.
Současně se však objevily i požadavky, se kterými se zejména poúnorová a posrpnová emigrace bude na české úřady i zastupitelské sbory obracet ještě dlouhá léta. Jde například o navrácení čs. občanství, jehož byli emigranti zbaveni jako součást trestu za opuštění republiky.
Krajané se také od počátku chtěli zúčastnit voleb v Československu. V tomto smyslu se například Češi ve Skandinávii obrátili na prezidenta Václava Havla. Brzy se přidružil i požadavek na navrácení majetku. Nastal tak zdlouhavý a komplikovaný proces restitucí. Exulanti nemohli pochopit, jak je možné, že jim čs. zákony zprvu navrácení majetku neumožnily, zatímco komunistům jejich majetek zůstal. (…)