Na doby, kdy ve vnitroblocích domů na Václaváku děti hrávaly fotbal a staří lidé kolemjdoucím prodávali ručně malované pohlednice, můžeme už jen vzpomínat. Stejně tak na „černou duši Karlína“, dělnické Holešovice nebo Žižkov plný bouřlivého studentského života. Proměny současné Prahy mapuje pětidílný dokumentární seriál Paměť města. Připravili Apolena Rychlíková (5), Alžběta Medková (1), Jakub Ort (2), Vladimír Turner (4), Nikola Krutilová (3).
Natočeno 2020. Premiéra 1. dílu 1. 3. 2020 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 2. dílu 8. 3. 2020 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 3. dílu 15. 3. 2020 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 4. dílu 22. 3. 2020 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 5. dílu 29. 3. 2020 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.) v cyklu Dokuseriál. Repríza 1. dílu 30. 1. 2022 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.) v cyklu Dokuseriál.
Repríza 1. dílu 29. 4. 2020 (ČRo Plus, 20:05 h.); 4. dílu 20. 5. 2020 (ČRo Plus, 20:05 h.).
Obsah: 1. Smíchov. – 2. Holešovice. – 3. Karlín – 4. Žižkov – 5. Staré a Nové město
Lit.: Rychlíková, Apolena: Příběhy ukryté v ulicích Prahy. In web Týdeník Rozhlas, 16. únor 2020 (článek). – Cit.: Smíchov, Holešovice, Žižkov, Karlín, Staré a Nové Město. Pět pražských čtvrtí a nespočet příběhů ukrytých v jejich ulicích. Na doby, kdy ve vnitroblocích domů na Václaváku děti hrávaly fotbal a staří lidé kolemjdoucím prodávali ručně malované pohlednice, můžeme už jen vzpomínat. Stejně tak na „černou duši Karlína“, dělnické Holešovice, Žižkov plný bouřlivého studentského života nebo na Smíchov, kde se chodilo bruslit na nezastavěný břeh Vltavy. Dnes se všechno mění…
Proměny současné Prahy skrz příběhy těch, na které nejvíce dopadají, mapuje pětidílný dokumentární seriál Paměť města, který v březnu odvysílá Dvojka Českého rozhlasu.
Ačkoliv jsou některé změny k lepšímu, o dopadech na místní a to, jak se s nimi musejí vyrovnávat oni, se moc nemluví. Paměť města, ukrytá v lidech a jejich vyprávění, mizí. Stěhuje se tam, kde lze ještě utáhnout nájem, kde je možné se cítit bezpečně, kde si můžete otevřít obyčejnou hospodu a kde si pivo mohou dát i místní. O co vlastně Praha přichází? A jak se dnešní Pražané cítí?
Starousedlík cizincem
cizincem Centrem města se ženou davy turistů. Jenom po Karlově mostě denně projdou desítky tisíc lidí. Stísněnost a pocit nepatřičnosti, to jsou hlavní pocity, kteří mají starousedlíci. Když žijete v centru Prahy, jsou turisté všude. Dokonce i na místech, která považujete za domov. „Všechny zajímá jen byznys, ne to, že se nemůžeme vyspat,“ říká smutně Petr Městecký. Zakladatel iniciativy Za snesitelné bydlení v centru Prahy žije v Růžové ulici už několik desetiletí. Pozoruje, jak se prostor kolem jeho domu mění. Nejenom ten venku, za okny, ale i ten přímo za domovními dveřmi. Hluk, nepořádek, každodenní večírky. Fungující čajovnu v přízemí střídá prodejna zavazadel. Potraviny půjčovna koloběžek.
Život Petra Městeckého a jeho rodiny se s nástupem fenoménu zvaného „krátkodobé pronájmy“ totálně proměnil. Masový turismus, který požírá města, je globálním problémem a souvisí s celou řadou věcí. V prostoru vlastního domova přemýšlí Petr Městecký o tom, v jakém městě vlastně poslední roky žije a co se stalo, že se přestal cítit bezpečně. Není sám. Podobné pocity mají mnozí další.
Jak se má Praha postavit k turismu, který ji už začal požírat, se řeší i na politické rovině. Do našeho hlavního města přijíždí totiž stejný počet návštěvníků jako do třikrát většího Berlína. A jejich potřebám se město začalo přizpůsobovat. „Dřív jsme si říkali: jsme tu my, řeznictví, pošta, domácí potřeby a papírnictví. Pak zmizelo papírnictví. Potom domácí potřeby.
Pořád jsme tu byli my, řeznictví, pošta. A dnes je tu jen řeznictví a pošta. A oboje má nejistou budoucnost,“ popisuje Mariana, která po léta pracovala v legendárním knihkupectví Fišer v Kaprově ulici na Starém Městě. To přežilo protektorát, komunistický režim, divoké devadesátky, ale současný rozmach turismu ho zadusil.
Jen auta a pivovar
Žižkov je jedna ze čtvrtí s bohatou historií. Probíhaly tu boje o svobodu už od dob husitů přes dělnická hnutí až po současnost. Vzpurná atmosféra Žižkova byla od konce 19. století podhoubím pro nekonformní životní styl, buřičství a bohému. Ze Žižkova však téměř zmizely nejen jeho původní obyvatelé, ale třeba i „knajpy“, kde byste dříve našli rebelující postavičky typu Franty Sauera, Jaroslava Haška nebo Franty Gellnera. Místo nich tu však je plno barbershopů, cool kaváren a kebabu.
Takový osud postihl i dříve dělnické Holešovice, ležící na břehu Vltavy. Tam, kde se dřív se džbánem chodilo pro pivo a děti okukovaly potetované námořníky, jsou rezidence s byty za víc než deset milionů, na něž Češi povětšině nedosáhnou. Smíchov se zase postupně proměňuje v dopravní kapsli. Zástavba volných míst způsobuje, že prachové částice začínají čtvrť dusit. „Tady bydlí jenom auta a pivovar,“ povzdechne si Honza, jedna z postav dokumentu, režírovaného Alžbětou Medkovou. Podobně se cítí i důchodkyně Zora. Zdá se jí, že nová zástavba vůbec nerespektuje potřeby obyvatel a že smíchovští nebudou svou čtvrť už brzy poznávat.
V podobném duchu vzpomínají obyvatelé Karlína. Živelná část města se sterilizuje. A nejvíce to odnáší romská komunita: právě Romové byli po povodních vystěhováni ze svých původních domovů. Na jejich místo naskočily bílé límečky. Karlín je dneska administrativní čtvrtí. Rušno je tu především v době oběda, kdy se všichni zaměstnanci newsroomů, openspaců, startupů a dalších podobných míst vyhrnou na „meníčka“. Po večerech je tu klid. A to i proto, že se z dříve opovrhované a vysmívané čtvrti stala čtvrť lukrativní.
Zažíváte to taky?
Vyrazili jsme do ulic a hledali vcelku obyčejné příběhy. Zajímalo nás, jak se dnes v Praze cítí ti, kteří tu po léta žijí a zpovzdálí sledují všechny proměny města. Zajímalo nás, jak na ně tyto proměny dopadají – psychologicky i prakticky.
Nájemníci, vlastníci, drobní podnikatelé, studenti a studentky, důchodci a důchodkyně, rodiny s dětmi. Ti všichni tvoří naši „paměť města“. Natočili jsme seriál, který se skrz intimní sondy a noření do vzpomínek věnuje navýsost aktuálním problémům, jako jsou nedostupné bydlení, masivní turismus, gentrifikace, nová developerská výstavba i vytlačování původních obyvatel. Stačí se jen na chvíli zaposlouchat do příběhů a brzy vám budou připadat až podezřele známé. To asi proto, že je s největší pravděpodobností zažíváte taky…
Lit.: Boháčková, Kamila: Neexistuje univerzální „panelák“. S dokumentaristkou Apolenou Rychlíkovou (nejen) o králíkárnách. In web Týdeník Rozhlas, 21. březen 2021 (rozhovor). – Cit.: Dokumentaristka a novinářka A2larmu Apolena Rychlíková, jejíž film Hranice práce získal v roce 2017 cenu za nejlepší český dokument na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, je v rozhlase jako doma. Na webu stanice Plus je stále k poslechu její únorová dokusérie Život během pandemie, již natočila s Ivanem Studeným, a na Dvojce právě běží seriál o pražských sídlištích Paměť sídlišť, který připravila s pěticí dalších dokumentaristů a dokumentaristek.
Vy sama jste vyrůstala v Brně, nyní žijete kousek od Václavského náměstí a o životě v centru Prahy jste natočila díl do loňské rozhlasové série Paměť města. Jaký máte k sídlištím vztah?
Ambivalentní. Jako dítě, vyrůstající jednak v centru Brna a druhak v postkomunistické společnosti, jsem i já byla ovlivněna diskurzem „králíkáren“. Sídliště jsem do určitého věku považovala za komunistický relikt, než jsem pochopila, že tomu tak vůbec není. Že neexistuje univerzální „panelák“ a že ve své době představovala sídliště snahu celé Evropy vyrovnat se s poválečnou krizí bydlení a s novorozeneckým boomem. V mém rodném Brně je řada unikátních sídlišť, třeba Lesná, patřící urbanisticky mezi nejhodnotnější sídliště u nás, nebo Kamenný Vrch, kde se nachází unikátní biodiverzita. Postupně se můj vztah k sídlištím měnil a dnes je považuji za plnohodnotnou součást města. Pokud jsou udržovaná a kvalitní, poskytují svým obyvatelům i nadstandardní služby a vybavenost. (…)