Seznamte se s lidmi, kteří žijí (s)kulturou. Mark Slouka je syn českých rodičů, kteří po únoru 1948 odešli do Spojených států amerických. Je to spisovatel, profesor literatury, esejista a také nositel ceny za nejlepší časopisecky publikovanou americkou prózu z roku 1995. Po šedesáti letech se vrátil zpět do rodné země rodičů a v roce 2018 mu v nakladatelství Prostor vyšla memoárová kniha pojmenovaná Daleko v srdci, jejímž středobodem je autorův vztah k matce. Samozřejmě i o ní bude ve Vizitce Marka Slouky řeč. Rozhovor, který povede Markéta Kaňková, bude simultánně tlumočit Martina Neradová.
Natočeno 2020. Premiéra 17. 2. 2020 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h.; 59 min.).
Lit.: Slívová, Hana – Kaňková, Markéta: Mark Slouka: Amerika? Je rozdělená tak, jak byla naposledy v devatenáctém století. In web ČRo 3 Vltava, 17. únor 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Vztah s rodiči a vztah k vlastní minulosti rozkročené mezi Amerikou a Českou republikou – to jsou hlavní témata knih spisovatele, esejisty a pedagoga Marka Slouky, jehož texty byly přeloženy do šestnácti jazyků. Před necelými třemi lety se Mark Slouka po téměř šedesáti letech života v USA rozhodl vrátit do země rodičů. Proč? I o tom s ním ve Vizitce mluvila Markéta Kaňková.
Mark Slouka se narodil v New Yorku čtyři roky poté, co jeho rodiče nuceně opustili někdejší Československo. „Tatínek byl novinář, psal pro Lidové noviny, šlo mu o život. Moc možností, co dělat, s maminkou neměli,“ řekl ve Vizitce.
Vztah k Československu a k rodičům, zejména k matce, je pro Marka Slouku klíčovým tématem; jejich osud mu ukázal, jak moc dokáže politika ovládat lidské životy. „Spousta Američanů si myslí, že politické události s námi nemají co dělat, ale mí rodiče mě naučili, že tomu tak není. To, co se teď děje v Americe, vnímám optikou českých dějin. A zdá se mi, že od občanské války v devatenáctém století Amerika nikdy nebyla tak rozdělená,“ poukazuje na kontroverzní osobnost stávajícího prezidenta Donalda Trumpa. „Rád bych se od toho ve svých textech trochu vzdálil, ale politika mi imponuje, straší mě a jsem si jí stále vědom.“ (…)