. Četba na pokračování z autobiografické knihy první lotyšské eurokomisařky. Překlad Michal Škrabal. Připravila Ilona Janská. Režie Dimitrij Dudík.
Účinkuje Lucie Trmíková.
Natočeno 2005. Premiéra 1. dílu 23. 1. 2006 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.).
Lit.: anonym: Sandra Kalniete: V plesových střevíčkách sibiřským sněhem (1/10). In web ČRo, 23. leden 2006 (článek). – Cit.: Z vlastních vzpomínek, vyprávění, korespondence a deníků rodičů a prarodičů rekonstruuje autorka pohnuté osudy příslušníků své rodiny, v nichž se zrcadlí tragický úděl pobaltských národů v průběhu 20. století. Vybrané kapitoly z této pozoruhodné knihy, jež čestně obstojí i ve srovnání se Solženicynovým Souostrovím Gulag, si můžete poslechnout v přednesu Lucie Trmíkové.
Rodiče Sandry Kalniete se poznali v sibiřském vyhnanství; zde – v Toguru, malé obci v Tomské oblasti – se v roce 1952 narodila i jejich jediná dcera, autorka knihy, z níž budeme číst na pokračování v cyklu Osudy. Domů do Lotyšska se po mnohaletých útrapách Aivars a Ligita Kalnieteovi s malou dcerkou vrátili v roce 1957, v době relativního uvolnění politických poměrů v SSSR za Chruščova.
Od svého vzniku po první světové válce, opakovaně drcena v souboji dvou totalitních velmocí – nacistického Německa a bolševického Ruska – vedla Lotyšská republika podobně jako Estonsko a Litva zoufalý boj o přežití. Trojí okupace země (sovětská, německá a znovu sovětská), likvidace intelektuální elity, dvě vlny násilných deportací desetitisíců rodin na Sibiř, do podmínek, které dokázali přežít jen ti nejsilnější – to vše není v knize Sandry Kalniete odtažitým historickým rámcem, ale konkrétní prožitou realitou členů její vlastní rodiny.
Své vyprávění autorka svědomitě dokládá bádáním v archivech a v dostupných historických, diplomatických a politických pramenech. „Plesové střevíčky“ Sandry Kalniete čestně obstojí i ve srovnání s tím nejlepším, co literatura k danému tématu dosud přinesla – se Solženicynovým Souostrovím Gulag.
Stručně o autorce: V roce 1981 absolvovala Výtvarnou akademii v Rize. Spoluzakládala Lidovou frontu Lotyšska, později se stala její místopředsedkyní. Od devadesátých let působí Sandra Kalniete v lotyšských diplomatických službách; nejprve jako velvyslankyně, v letech 2002 – 2004 byla ministryní zahraničí a v roce 2004 se stala první lotyšskou europoslankyní.
Míra osobního zaujetí (jež nikde, dokonce ani v pasážích týkajících se autorčiny matky nesklouznou k lítostivé sentimentalitě) a objektivního historického pozadí je vyvážena s obdivuhodnou přesností.