Před pětašedesáti lety, 1. května 1954, ukončily v Československé armádě činnost takzvané Pomocné technické prapory, zvláštní pracovní jednotky pro politicky nespolehlivé osoby. Jednou z prvních knížek, které do veřejného prostoru vnesly téma zneužívání lidské práce komunistickým režimem v padesátých letech, byli Černí baroni Miloslava Švandrlíka. Právě jemu bude věnován pořad Portréty. Připravil ho a uvádí David Hertl.
Natočeno 2019. Premiéra 2. 5. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h.; 24 min.). Repríza 23. 7. 2020 (ČRo Plus, 20:05 h.); 14. 7. 2022 (ČRo Plus, 20:05 h.); 1. 5. 2023 (ČRo Plus, 9:10 h.); 26. 6. 2025 (ČRo Plus, 20:05 h.).
Lit.: Hertl, David – Hlavatý, Pavel: Jedním z nejvydávanějších polistopadových autorů byl Miloslav Švandrlík. Za Černé barony sklidil i kritiku. In web ČRo Plus, 2. květen 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit: Napadlo by vás, kdo byl po roce 1989 jedním z nejvydávanějších českých spisovatelů? Miloslav Švandrlík. Literární kritici sice nad jeho prací krčí rameny a pochybují, zda Švandrlík patří „do literatury“, čtenáře Švandrlíkových prací ale podobné akademické debaty nevzrušují. Jeho Černých baronů se prodal asi milion výtisků a v dobách nesvobody šlo o vůbec nejrozšířenější samizdat.
V řadě mnoha výročí je tohle téměř nenápadné: 1. května 1954 ukončily v Československé armádě činnost takzvané Pomocné technické prapory (PTP), zvláštní jednotky pro politicky nespolehlivé osoby. V té době si dva roky vojenské služby odbýval i absolvent několika semestrů na pražské DAMU Miloslav Švandrlík.
Úpěšný polistopadový autor
Co do počtu prodaných knížek patří Miloslav Švandrlík (1932-2009) k našim nejúspěšnějším autorům po listopadu 1989; jeho bibliografie obsahuje přes sto titulů. Černí baroni byli pro Švandrlíka knížkou osudovou. První díl vyšel na jaře 1969 v době nastupující normalizace. Způsobil problémy autorovi i nakladatelství Vysočina, které bylo zanedlouho zlikvidováno.
Švandrlík ještě nějakou dobu z rukopisu předčítal v Návštěvních dnech Šimka a Grossmanna v pražském divadle Semafor, ani to ale později nebylo možné. Dlouhá léta směl pak Švandrlík publikovat pouze v Dikobrazu a nepomohlo ani to, že v roce 1977 připojil svůj podpis pod nechvalně známou „antichartu“.
Šlo mu hlavně o zábavu
Knížky mu opět začaly vycházet až po roce 1980. Filmové zpracování Černých baronů bylo pro změnu jedním z prvních soukromých filmů v Československu po roce 1989. Při vší popularitě tohoto díla stojí za zmínku i negativní ohlasy, které vyvolalo mezi samotnými bývalými příslušníky Pomocných technických praporů.
Vladimír Lopaťuk, dlouholetý předseda Ústřední rady Svazu pomocných technických praporů, Švandrlíkovu knížku vytrvale kritizoval: „Skuteční pétépáci se při četbě ani při sledování filmu nesmějí. Realita se lišila úplně ve všem. A když jsme po roce 1989 žádali o rehabilitace, někteří z nás si od lidí vyslechli, co vůbec od státu chceme, proč by nás někdo měl za takovou legraci, o jaké píše pan Švandrlík, odškodňovat.“
Miloslav Švandrlík nikdy nepopíral, že mu šlo hlavně o zábavu: „Dělal jsem všechno, co mi bylo nabídnuto. Od epigramů a dětských básniček až po větší věci, scénáře a knížky,“ řekl v roce 1999. Zájem čtenářů dokládá, že se mu to dařilo.
Miloslavu Švandrlíkovi – coby autorovi, jehož Černí baroni se stali jednou z prvních knížek, které do veřejného prostoru vnesly téma zneužívání lidské práce komunistickým režimem v padesátých letech – věnuje publicista Pavel Hlavatý pořad Portréty.