Jakub Reich. Reportáž.
Natočeno 2019. Premiéra 30. 3. 2019 (ČRo Plus).
Lit.: Reich, Jakub: Nacistická propaganda cílila na ženy i přes dámské magazíny. In web ČRo Plus, 30. březen 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.:
Toho, že bez žen nelze budovat stát, si byli nacionální socialisté v Německu při převzetí moci v roce 1933 dobře vědomi. Proto také na ženské publikum svou propagandu cíleně zaměřovali.
Jak píše rakouský deník Der Standard, dělali tak pomocí dvou stovek ženských časopisů, které ve Třetí říši vycházely.
Domněle nepolitické dámské magazíny se pak staly důležitým prostředkem indoktrinace především po vypuknutí války v roce 1939. Kulturoložka Marion Wittfeldová vysvětluje, že tyto časopisy byly díky svému obsahu předurčené k mobilizaci čtenářek ve prospěch válečného úsilí a nacistické politiky.
Ve srovnání s obdobím před zahájením konfliktu pracovala po roce 1939 odpovědná místa na ministerstvu propagandy ještě horlivěji. Během následujících šesti let vydal úřad více než jedenáct tisíc tiskových zpráv. „Po vypuknutí války stála v popředí snaha posílit takzvanou vnitřní frontu a tím také úsilí oslovit ženské publikum,“ říká Wittfeldová.
Nacističtí pohlaváři podle ní věřili tezi o tom, že za porážku Němců v první světové válce mohly do značné míry právě ženy. Ostatně byla to ženská část populace, která na sklonku prvního světového konfliktu hlasitě demonstrovala proti nedostatkům v zásobování. Opakování téhož chtěli nacisté zabránit.
„Velmi důležitý je způsob, jakým bude dámské čtenářstvo osloveno. Čím jednodušeji a upřímněji, tím spíše získáme ženy na svou stranu. K posílení domácí fronty mohou významně přispět ty listy, o kterých se dosud uvažovalo jako o apolitických,“ napsalo ministerstvo propagandy po vstupu německých vojsk do Polska.
Vyvaruj se nářků!
K podpoře válečné mašinerie nacisté používali nejrůznější rubriky dámských časopisů včetně receptářů. „Ministerstvo propagandy například žádalo redaktory, aby zveřejňovali návody, jak šetrně vařit v době války, jak stravu přizpůsobit válečnému stavu a jak ji racionalizovat,“ popisuje kulturoložka Wittfeldová.
Nacistická doktrína se nevyhnula ani módnímu zpravodajství. Třeba když v roce 1940 ve Třetí říši došly punčocháče, bylo redakcím doporučeno propagovat módu holých nohou. Časopis Móda a domov, jehož vydání Wittfeldová zkoumala, vydal článek pod titulkem Létem bez punčochových kalhot. Nechyběly také návody, jak si správně holit nohy a reklamy propagující depilační krémy.
Ministerstvo propagandy považovalo atraktivní vzhled za jistou povinnost německé ženy. „Snaha ženy o sebe pečovat a ukazovat se v dostupném oblečení není v žádném případě prohřeškem ani ve válečném stavu. Vojákovi není přece jedno, jestli na dovolené potká upravenou a hezky vypadající ženu,“ napsal úřad v roce 1943.
Ženy v době totální války nicméně nehrály jen nacismem předurčenou roli matky a ženy za plotnou, ale musely se také realizovat v rolích a povoláních tradičně spíše mužských. K podpoře takového trendu docházelo i změnou líbivých názvů některých časopisů. Za povšimnutí stojí třeba magazín Mladá žena, který se v době nacionální socialismu jmenoval Kamarádka žena.
Dámské magazíny publicisticky doprovázely toto krátkodobé období emancipace tím, že o nových úkolech žen informovaly v pozitivním duchu. Ženy se měly chovat proaktivně a rozhýbávat válečné hospodářství. A i když jim snad občas připadalo obtížné role mužů zastávat, v žádném případě nesměly obtěžovat své partnery na válečné frontě.
„Vyvaruj se všech nářků! Uvědom si, že tvůj muž ti teď pomoct nemůže. Nedělej mu to ještě těžší!“ vyzýval tehdy magazín Móda a domov. Další úlohou dámských časopisů bylo poskytovat čtenářkám zábavu. Kulturoložka Wittfeldová zmiňuje, že možná právě to vysvětluje, proč se některá periodika nezabývala antisemitskými tématy.
„Jak můžeme vidět, nacističtí pohlaváři uplatňovali formu své propagandy podle pohlaví cílové skupiny. Ženy na rozdíl od mužů oslovovali v osobnější rovině,“ vysvětluje Wittfeldová.