. Komentář.
Natočeno 2019. Premiéra 5. 3. 2019 (ČRo Plus) v cyklu Názory a argumenty .
Lit.: Leschtina, Jiří: Jiří Leschtina: Jako kus hadru. Tak se chová vnitro při odmítání azylu čínským křesťanům. In web ČRo Plus, 5. březen 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: U krajského soudu v Pardubicích uspěla už druhá čínská křesťanka s žalobou proti ministerstvu vnitra, které ji neudělilo azyl.
Čerstvý rozsudek je pozoruhodný i tím, že podrobně uvádí argumenty, jimiž resort vnitra zdůvodňuje odmítnutí právní ochrany. A které se podle advokátů čínských křesťanů vyskytují i v dalších negativních rozhodnutích, jež loni doputovala k 70 čínským žadatelům o azyl.
A dodejme rovnou, že ze strany úředníků azylového odboru ministerstva jde o argumentaci veskrze podivnou, zavánějící až mrazivou ignorancí.
Podle rozsudku dotyčná žadatelka o azyl v pohovoru na ministerstvu uváděla, že v Číně byla na šest dní zatčena. Přitom byla fyzicky napadána, svazována a kopána do různých míst těla, vystavena psychickému nátlaku, nucena k tomu, aby se vzdala své víry.
Úředníci azylového odboru však z její výpovědi učinili následující závěr: „Žadatelce objektivně nikdo nebránil v její víře, respektive jejímu vyznávání, nedošlo u ní k žádnému ohrožení či porušení svobody jejího vyznání, ale ani k ohrožení jejího zdraví, života, osobní svobody či jiných základních lidských práv.“
Potupné prohlášení čtyř ústavních činitelů
Podle ministerstva žadatelka nepředložila žádný konkrétní důkaz a odkazovala pouze na obecné informace o stavu lidských práv v Číně.
Jakých konkrétních důkazů o týrání se ale ministerstvo domáhá? Ran, jizev, popálenin? Nebo snad písemností, videozáznamů? Nic takového oběti čínské policie nemohou mít v rukou, jako u nás za minulého režimu nic takového neměli v rukou lidé perzekvovaní státní bezpečností.
Samotné ministerstvo vnitra ve svém prohlášení uvádí, že vždy tvrzení žadatelů „následně srovnává s dostupnými ínformacemi o zemi původu žadatele, které získává z nejrůznějších objektivních, nezávislých a odborně uznávaných zdrojů.“
Pak se ale byrokraté, rozhodující o azylu, museli dočíst ve zprávách OSN, Amnesty International nebo publikacích uznávaných sinologů, že v Číně existují církve dvojího druhu.
Jednak tak zvané vlastenecké, které neuznávají autoritu Vatikánu, ale autoritu čínských komunistických úřadů. A církve podzemní, podrobené systematické a stupňující se perzekuci. Včetně zatýkání věřících nebo mizení biskupů a kněží.
Udělením azylu by tak Česká republika uznala nezvratný fakt, že křesťanští utečenci přicházejí ze země, kde se stejně jako další oběti politické zvůle ocitají pod tlakem agresivního a despotického režimu.
To je ale nemyslitelné pro prezidenta a část našich politiků, kteří byli v minulosti ochotni chovat se vůči čínskému komunistickému režimu mimořádně ponižujícím způsobem. A přesně v tomto duchu pak rozhodovalo o azylu pro čínské křesťany ministerstvo vnitra.
Dnes stojí v čele tohoto rezortu šéf ČSSD Jan Hamáček, který ještě jako předseda sněmovny podepsal potupné prohlášení čtyř ústavních činitelů, distancující se od schůzky ministra Hermana s dalajlámou. Což není úplně povzbudivá zpráva pro ty čínské uprchlíky, o jejichž žádostech bude na pokyn soudů ministerstvo znovu rozhodovat.
Ledaže by Jana Hamáčka osvítilo poznání, že ve vztahu ke komunistické Číně není radno chovat se jako kus hradního hadru.