. Glosa.
Natočeno 2019. Premiéra 26. 2. 2019 (ČRo Plus) v cyklu Glosa Plus.
Lit.: Pekárková, Iva: Iva Pekárková: Nechce se ti pracovat, černochu? Chyť se bělošky. In web ČRo Plus, 26. únor 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Můj skoromanžel K. je velmi pracovitý. Když může, dělá přesčasy, často je těžké ho přimět, aby si vzal aspoň na neděli volno. A dostat ho na dovolenou? To je skoro nemožné.
Konečně jsem ho ukecala. Jeli jsme na Fuerteventuru. Dorazila jsem tam s pocitem vítězství – a vzápětí jsem zjistila, že by K. i na dovolené mohl v jednom kuse pracovat.
Už v letištní hale ho jedna starší Angličanka oslovila pečlivou angličtinou určenou pro cizince a požádala ho, ať jí odnese zavazadla k taxíku. K. jí okamžitě vyhověl – a pak ji šokoval, když za tu službu nic nechtěl.
Až před letištěm si dáma všimla, že za nimi jdu já a vleču zavazadla svá i K.-ova. Hned se mu zděšeně omluvila – snad jí odpustí, vůbec ji nenapadlo, že není letištní zaměstnanec.
V samoobsluze se po K. vrhali zákazníci. Chtěli, aby jim ukázal, ve kterém fochu najdou šunku, či doporučil dobré místní víno. Neráčili si všimnout, že K. nemá na sobě uniformu zaměstnance a v ruce nese košík s vlastním nákupem.
Sotva jsme vkročili na pláž, už na K. volal jeden polský tatík, ať mu okamžitě přinese krém na opalování a sluneční brýle pro děti. Nenapadlo ho, že se u pobřeží může vyskytnout Afričan, který tyhle věci neprodává.
Jak romatické to může být…
K. to snášel bez mrknutí oka. Ještě mě uklidňoval, když jsem se rozhořčovala, že tohle je rasová stereotypizace – lidi vidí černocha a nedovedou si představit, že by snad i on mohl být na dovolené. Je to pochopitelné, říkal mi. Zatím všichni černoši, které potkali v přímořských letoviscích, buď pracovali, nebo se aspoň snažili něčím uživit.
A pak jsem si jednou fotila veverku berberskou a K. se ode mě odloudal necelých 20 metrů. Vmžiku u něj byl Němec ve středním věku. Pěkně ho pozdravil, nabídl mu 20 eur a bradou ukázal na manželku, která se pýřila o pár metrů dál. Načež pravil pidgin němčinou: „Dú fiky-fiky, ich kuky-kuky – jááá?“
K., který před dávnými lety strávil nějaký čas v Německu, zrudnul a utekl.
A po celý zbytek dovolené se ode mě nehnul ani na metr. Pořád se chtěl vodit za ruku a hubičkovat. Věděl, že má blízkost je to jediné, co ho ochrání před nabídkami práce. Bylo to ohromně romantické.