Petra Procházková, novinářka. Přinášela zprávy z bojů na Ukrajině, v Čečensku, Abcházii nebo Afghánistánu. Za svou práci dostala řadu novinářských ocenění. Loni ohlásila, že po 27 letech odchází z Lidových novin – novin, které jí pomohly stát se váženou válečnou reportérkou. S jakými pocity opouštěla výraznou kapitolu svého života? Moderuje Barbora Tachecí.
Natočeno 2019. Premiéra 4. 3. 2019 (ČRo Plus, 10:34 h.).
Lit.: Tachecí, Barbora – Chvátalová, Kateřina: Setrvání v Mafře jsem si všemi různými způsoby falešně obhajovala, říká Petra Procházková. In web ČRo Plus, 4. březen 2019 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: Novinářka Petra Procházková pracovala v Lidových novinách. „Od chvíle, kdy pan Babiš koupil naše noviny, respektive celou skupinu Mafra, tak jsem si všemi možnými způsoby obhajovala, že část mých kolegů demonstrativně odešla a já jsem zůstala. Je to jako v manželství,“ říká.
„Muž vás třeba strašně štve, občas vám dokonce dá facku a vy si pořád říkáte, že jsou jiné důvody, které jsou důležitější, proč v tom svazku zůstat,“ dodává novinářka.
Novinářka Petra Procházková je mimo jiné humanitární pracovnicí. Stala se známou především svým zpravodajstvím z válečných konfliktů, které vznikly po rozpadu Sovětského svazu na Kavkaze, a spoluprací s Jaromírem Štětinou. Od roku 2014 byla zpravodajkou Lidových novin na Ukrajině. V září 2018 však oznámila odchod po 27letém působení v redakci Lidových novin, a to kvůli aféře s údajně vládou podstrčeným textem podporujícím pozici předsedy vlády a nepřímého vlastníka vydavatelského domu Mafra Andreje Babiše. Začátkem října pak oznámila, že bude pracovat pro Deník N.
Jak popisuje, také rodina a příbuzní jí dávali najevo, že svými články promlouvá ke čtenářům sama za sebe, protože nepíše nic, co by jí někdo diktoval. Dodává ale, že je to falešný argument.
„Pokud nejste úplně zvrácený člověk, tak nemůžete někde pracovat a říkat si, že je to tam blbé, že sloužíte něčemu, čemu vůbec nevěříte a pokrýváte to svým jménem. Musíte si vytvořit teorii, která vám pomůže fungovat a obstát si sám před sebou. Jednoho dne to ale skončí.“
Zajet si ještě párkrát do Ruska
Humanitární pracovnice mluví o svém vztahu ke kariéře a ambicím. „Vím především, co nechci. Nechci žádné funkce, kariérní postupy, nechci někoho řídit a vést nějaké rubriky. To nesnáším. Jsem špatný manažer a raději jsem v roli člena týmu.“
„Můj velký sen je zajet si ještě párkrát do Ruska a na Sibiř. Jenomže tam zase nesmím. Prvně na mě uvalili klatbu v roce 2001. A když uplynulo deset let, tak mě tam zase pustili. Začala jsem tam zuřivě jezdit, ale říkala jsem si, že se teď nesmím chovat tak, jako bych se bála, že mi to zase zakáží. Takže mi to po dvou letech zase zakázali. Stále doufám. Teď jsme se zase pustili do kšeftů ruské ambasády s českým majetkem, tak nevím, jestli se mně to splní,“ vysvětluje.
Informace přeci člověka mění. Nejlehčí je nebýt informovaný. Petra Procházková
Procházková vzpomíná na své zkušenosti ve válečných konfliktech. „Ještě jsem nevyrostla z novinářské naivity, se kterou jsem prožila 90. léta v Čečensku. Když jsem měla vážně pocit, že napíši o tom, jak Rusové bombardují město, ve kterém žije 600 000 lidí, a vidím tam hromady mrtvol. To, že vyjde celá Evropa jednotně do ulic. A představu, že druhý den už se bombardovat nebude. Psala jsem o tom články deset let a nic se nestalo. To je zklamání, které mám v sobě dodnes,“ říká a dokresluje:
„Myslela jsem si, že když někdo sedí u televize a jí párek a uvidí záběry vybombardované vesnice, tak ten párek alespoň odloží,“ uzavírá.