Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Z deseti příběhů, vybraných z různých sbírek, se ve vydavatelství Supraphon rozhodli namíchat pestrý koktejl druhů zločinu a prostředí, zahrnující vraždu osamělé cestující ve vlaku, násilníka zaměřujícího se na mladé stopařky, či pátrání po totožnosti muže, který zemřel, ačkoliv oficiálně vůbec neexistoval. Některé povídky vyznívají spíše humorně, převažují však ty s vážnějším tónem. I v nich si ale autor tu a tam neodpustil ironickou poznámku.Nejspíše i to byl důvod, proč herec Norbert Lichý na mnoha místech zvolil pro svou interpretaci nevážný tón, který vykreslené události zlehčuje. Ve chvílích, kdy jde do tuhého, ale autor i interpret zvážní. Příběhy, popisující utrpení skutečných obětí, tak naštěstí nevyznívají jako nechtěná parodie. Lichého hlas charakterizuje výrazné zabarvení, čímž posluchače okamžitě zaujme. Herec navíc umí dobře pracovat s mikrofonem, i v klidném tempu si dokáže udržet pozornost a s přehledem klade důrazy na patřičná místa. Četná dlouhá souvětí dokáže pomocí vhodně zvolených pomlk citlivě a přirozeně rozdělit na menší celky tak, aby je posluchač dokázal dobře vstřebat.Samotný název sbírky je trochu zavádějící – nejznámější domácí zločiny tu většinou nenajdeme. To ale neznamená, že by tyto krátké detektivky nebyly zajímavé. Posluchačsky nejatraktivnějšími příběhy jsou v zásadě ty s nejzávažnější tematikou, například Cestující z Balt Orientu. Zdaleka nejslabší je pak Salon s robertkem. Ten působí na dnešního čtenáře naivně a předvídatelně, tím spíš, že už sám jeho název prozrazuje pointu.

Příběhy I. M. Jedličky vycházejí v rámci levných (chtělo by se říci až brakových) sérií krimipříběhů, prodávaných v brožovaném vydání v trafikách. Co na tom, že Jedlička leckteré své souputníky kvalitou příběhů předčí, když i obálky jeho knih často lákají čtenáře na laciné vzrušení a erotičnost. Audioknižní přebal od tohoto nešvaru naštěstí upustil a naopak za využití fotografií Norberta Lichého působí vcelku nápaditě. Že se ale v jednom z příběhů mihne i herečka Pavla Gajdošíková, se posluchač dozví jen ze zadní strany přebalu. Její role má ale kupodivu natolik nepatrný rozsah, že by ji klidně mohl zastat sám Lichý.

Další zvláštností nahrávky je zvuková koláž. Pro zvýšení napětí přistoupili tvůrci k množství hudebních podkresů a ruchů. Ty nejenže rámují jednotlivé příběhy, ale v některých pasážích přímo podkreslují hlas interpreta. Napoprvé to sice působí rušivě, časem si však lze na tento prvek známý spíše z dramatizací zvyknout. Co však působí nemístně i při opakovaném poslechu, je použitý efekt, zkreslující Lichého hlas v úvodních ohlášeních názvů povídek. Ty pak znějí jako omylem vytržené z nějaké hororové komedie. Posluchače navíc na samotném začátku celé audioknihy překvapí přímý skok do vyprávění, nezvykle zde totiž chybí uvedení jména autora, interpretů a názvu předlohy.

Ve snaze vystoupit z davu zvolili v Supraphonu některé nezvyklé prvky, díky nimž se Slavné české kriminální příběhy odlišily od ostatních audioknižních detektivek. Ne vždy však nutně bývá originalita ku prospěchu věci.