Ivan Štern. Komentář.
Natočeno 2019. Premiéra 10. 1. 2019 (ČRo Plus) v cyklu Názory a argumenty.
Lit.: Štern, Ivan: Ivan Štern: Mešitní daň jako zbraň proti fundamentalismu. In web ČRo Plus, 10. leden 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Muslimské obce v Německu by měly být vůči státu loajální. Měly by respektovat jeho demokratické a ústavní hodnoty.
To přání není otcem myšlenky a nevzniklo včera. Trvá mnoho let. Nejpozději od útoku na newyorská dvojčata.
Tehdy si německá společnost, jinak velice tolerantní, uvědomila s konečnou platností, že „multikulti“ není to pravé ořechové. Nectí hodnoty svobodné společnosti a vede k nebezpečné ghettoizaci jednotlivých kulturních společenství.
Myšlenka „Leitkultur“ – vůdčí kultury, tehdy oprášená, neznamenala, ani neznamená popření jiných kultur. Ani dominanci jedné kultury nad druhou. Ctí jinakost. Vyžaduje ale respekt k hodnotám kultury domovské. V tomto případě německé. V širším měřítku evropské.
Muslimská společenství byla a doposud jsou v tomto ohledu problematickými. O to více problematickými, o co více jsou finančně podporována ze zahraničí.
Běh na dlouhou trať
Podpora odsud přicházející není totiž bezelstná. Poskytuje ji přece Saudská Arábie či Turecko spolu s odpovídající propagandou. Razí odmítání hodnot svobodné společnosti, svobodou náboženskou počínaje, a klade důraz na náboženský fundamentalismus.
Jeden ze způsobů, jak muslimským obcím, působícím v Německu odpomoci od nesnášenlivého zahraničního vlivu a od dovážených imámů, představuje nápad zavést mešitní daň. Jde o obdobu náboženské daně. Ji Němci znají a odvádějí bezmála dvě století.
Mešitní daň by platili němečtí muslimové. Z jejího výnosu by muslimské náboženské obce hradily náklady na svoji činnost. Staly by se podobně jako křesťanská společenství nezávislé nejen na státu, ale i na všech sponzorech, hlavně na těch nežádoucích, zahraničních.
Nápad inspirovat se náboženskou daní se setkal nejen se souhlasem, vyvolal i rozpačitou reakci. Náboženská daň se opírá o přesvědčení, že náboženské obce jsou obcemi veřejnými.
Jejími členy se lidé stávají vlastní volbou, a ne, jak je běžné v muslimském světě, že o jejich víře rozhoduje skutečnost, že se do toho prostředí jednoduše narodili. Některé kroky, jak oddělit německé muslimy od nežádoucího fundamentalismu, zejména jak je uchránit od importovaných imámů, je možné uskutečnit už dnes, bez zavádění nové daně.
Obecně platí, že kazatelem v náboženské obci se může stát pouze ten, kdo vládne odpovídajícím vzděláním. U dovážených imámů nic takového neplatí. Nemluvě již o jejich naprosté neznalosti němčiny.
Nápad inspirovat se náboženskou daní a rozšířit ji o daň mešitní není všespásný, ale není ani k zahození. Jen je potřeba připravit se na to, pokud by jeho naplnění mělo přinést očekávané výsledky, že půjde o běh na velice, velice dlouhé trati.