Jindřich Šídlo. Komentář.
Natočeno 2019. Premiéra 11. 1. 2019 (ČRo Plus) v cyklu Názory a argumenty,
Lit.: Šídlo, Jindřich: Jindřich Šídlo: Poděkování poslanci Ondráčkovi. In web ČRo Plus, 11. leden 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Ve čtvrtek se ve studiu TV Seznam sešli dva poslanci, kteří mají lecos společného.
Oba se narodili v roce 1969, ve sněmovně zastávají post místopředsedy bezpečnostního výboru a před 30 lety se během demonstrací proti komunistickému režimu, pro něž vžilo pojmenování „Palachův týden“, potkali na Václavském náměstí.
Generace roku 1989. Jen každý na jiné straně.
Student žurnalistiky Pavel Žáček (dnes ODS) protestoval, člen pohotovostního pluku SNB Zdeněk Ondráček (dnes KSČM) se mu v tom snažil zabránit.
Není známo, zda se přímo tváří v tvář potkali na Václavském náměstí už tehdy, dnes se ale ve změněných a nepochybně demokratických poměrech znovu nacházejí na opačné straně: Ondráček je členem strany, která drží u moci vládu svého nejúspěšnějšího odchovance Andreje Babiše a ČSSD, Pavel Žáček sedí v opozičních lavicích.
Co se říká o komunistech
Což se, aby do tohoto textu nepronikla nějaká velká dávka primitivní antikomunistické hysterie, může samozřejmě nejpozději po příštích volbách změnit, koneckonců, komunisté jsou co do volebních výsledků nejslabší ve své historii.
Ale stejně je to pěkná připomínka 30. výročí největších pouličních nepokojů od roku 1969. Událostí, kdy se definitivně ukázalo, že je komunistický režim definitivně v koncích – i když si to tehdy asi málokdo opravdu dovolil říci.
Po celý týden počínaje nedělí 15. ledna se lidé scházeli denně na Václavském náměstí – a režim reagoval stále stejně, tupou brutalitou, vyvážením demonstrantů do lesů kolem Prahy, nepodmíněnými tresty za položení květiny k uctění památky Jana Palacha. Komunističtí vládci doufali, že se obyvatelstvo unaví, že ho zastraší tak, jak se to dařilo celých 41 let.
Jenže tentokrát to bylo jinak. Demonstrace sice po týdnu skončily, ale společenský pohyb už nešlo v měnících se mezinárodních poměrech zastavit. Vůdce opozice Václav Havel byl sice odsouzen, na jeho obranu se ale najednou ozvaly hlasy, které by ještě pár let předtím nikdo nečekal.
Populární umělci z obrazovky, kupříkladu Petr Čepek, Jaromír Hanzlík, Dana Kolářová, Jiří Bartoška, Martin Stropnický a mnoho dalších dávali k dispozici svá jména, která každý večer do éteru četl Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň.
Havel byl v půlce května propuštěn, následovala petice Několik vět, k níž se připojilo ještě mnohem víc lidí ze všech společenských vrstev a vše už i díky vývoji v okolních zemích, Polsku, Maďarsku i východním Německu směřovalo k listopadu 1989.
Palachův týden ještě nic nezměnil, bylo ale jasné, že se lidé přestávají bát. Což byl v té době ten nejnutnější krok k celkové změně poměrů, díky nimž se mohl Pavel Žáček stát nejprve šéfredaktorem Studentských listů a poté státním úředníkem – vyšetřovatelem zločinů komunismu a politikem. A Zdeňku Ondráčkovi se otevřela cesta k nové policii demokratického státu a nakonec také do politiky.
V devatenácti, dvaceti letech dělá obvyke člověk věci, za něž se později stydí a někdy i omlouvá. Což ovšem není Ondráčkův případ, a tak se s ním jeho minulost táhne i po 30 letech. Ve svobodné zemi má samozřejmě šanci na solidní kariéru jako téměř kdokoliv jiný. Zvlášť v zemi, kde je předsedou vlády spolupracovník StB a člen KSČ ještě v listopadu 1989. Protože ho lidé zvolili.
O komunistech se někdy říká, že umějí skvěle využívat všechna práva a svobody, které nikdy druhým nechtěli dovolit. V případě poslance Ondráčka je to úplně přesné. Vlastně je skoro na místě mu poděkovat. I on svým nepatrným dílem v lednu 1989 přesvědčil veřejnost, že takhle už to dál nejde.