. Glosa.
Natočeno 2018. Premiéra 12. 12. 2018 (ČRo Plus) v cyklu Glosa Plus.
Lit.: Kroupa, Daniel: Daniel Kroupa: Všeobecná deklarace lidských práv. In web ČRo Plus, 12. prosinec 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Po skončení 2. světové války se mnoho odpovědných politiků snažilo učinit něco, čím by se dalo zabránit novému konfliktu takového rozsahu.
Založili proto 24. října 1945 přijetím dokumentu Charta Organizace spojených národů novou instituci, která se od té doby snaží řešit probíhající spory tak, aby nepřerostly do nové světové války.
V tomto dokumentu zakladatelé v preambuli také deklarovali „znova svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a národů velikých i malých“.
Aby se toto prohlášení nestalo prázdnou frází, bylo třeba blíže definovat tato základní práva v samostatném dokumentu. A tak se tedy zrodila Všeobecná deklarace lidských práv, která byla přijata před 70 lety 10. prosince 1948.
Měla od počátku mnoho nepřátel, zejména mezi autoritáři, diktátory a totalitními režimy. Nehlasoval pro ni Sovětský svaz ani jeho satelity, včetně Československa.
Absolutní hodnota
Z hlediska komunistické ideologie byla nepřijatelná sama myšlenka lidských práv už proto, že přiznávala důstojnost svobody a práv jednotlivé lidské osobě. Ideologové naproti tomu uvažují o člověku pouze jako o exempláři nějakého druhu, jako o příslušníkovi nějakého kolektivu. Komunisté mluví o třídách, nacisté o rasách, nacionalisté o národech a podobně.
Mezi odpůrce Všeobecné deklarace lidských práv se však od samotného počátku stavěli také sociální vědci sdružení v respektované Americké antropologické asociaci. Činili tak vlastně z podobných důvodů jako zastánci totalitních ideologií.
Jednotlivec, podle jejich mínění, uskutečňuje svou osobnost díky své kultuře, věda neobjevila způsob, jak kvalitativně hodnotit kultury a každá kultura má své hodnoty a svá pravidla, která z ní vycházejí. Zkrátka myšlenka lidských práv je produktem západní kultury a my nemáme žádné právo vnucovat je jiným kulturám.
Pravda, na lidská práva můžeme pohlížet jako na produkt evropské kulturní tradice, která ve své antické řecké fázi přišla s pojetím občanství rovného před zákonem; ve své římské fázi s pojetím práv národů; ve své židovské fázi s koncepcí člověka jako obrazu božího; v epoše křesťanské s pojetím člověka, pro jehož spásu položil syn boží svůj život na kříži.
Nu, a protože spása zde znamená tělesné, tedy individuální vzkříšení člověka, stane člověk před bohem jako jednotlivec. Jinými slovy, člověk, každý člověk ve své jedinečnosti je v očích božích absolutní hodnotou. Tím spíše jí ovšem musí být pro nás lidi navzájem. Tím, že se totiž navzájem přijímáme jako lidé, přijímáme povinnost uznat jeden druhému jeho lidský nárok žít, nebýt zotročen a přivlastňovat si věci.
Myslím, že je nesprávné v sociálních vědách mluvit o lidských právech jako o pouhém výtvoru či o sociálním konstruktu evropské kultury, protože ve skutečnosti v tomto kulturním a náboženském kontextu došlo k poznání, k sebepochopení člověka v jeho lidství. Tímto sebepochopením evropský člověk svůj náboženský a kulturní kontext překročil.
Umožňuje nám tak přijímat příslušníky jiných kultur nikoli jako kulturní nepřátele, které musíme zničit, ale prostě jako lidi, jejichž důstojnost a práva máme povinnost respektovat. I v jejich kulturní odlišnosti.
Pokud i oni překročí svá kulturní omezení a přijmou také nás jako lidi, vybavené právy a svobodami, můžeme s nimi žít v míru. A právě to se pokusila učinit univerzálním zákonem Všeobecná deklarace lidských práv.