Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

11. 12. 2018

Lidská práva jsou i práva sociální a nově i ekologická (2018)

Filed under: Eseje, fejetony, přednášky — Premek @ 22:57

. Komentář.

Natočeno 2018. Premiéra 10. 12. 2018 (ČRo Plus) v cyklu Názory a argumenty.

Lit.: Rychlíková, Apolena: Apolena Rychlíková: Lidská práva jsou i práva sociální a nově i ekologická. In web ČRo Plus, 10. prosinec 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Tady se hezky vlezeš do téhle klece, abys viděla, jaká nesvoboda byla za komunismu,“ řekl mi jednou nějaký aktivista na Národní třídě, když se připomínalo dvacet pět let od sametové „revoluce“.

Vlezla jsem do klece a chvíli tam stála. Muž okamžitě využil toho, že jsem zavřená a začal mi košatě vyprávět o základních lidských právech: o svobodě cestovat a o svobodě podnikat. Bylo to celkem utrpení, nakonec mě ale pustil z klece ven a já zase mohla užívat výhod svobodného světa. Narozdíl od mnohých lidí kolem nás nejen symbolicky.

Připomínat si v dnešní době Mezinárodní den lidských práv může být pro leckoho zbytečnost, pro některé (třeba řadu českých politiků) to dokonce může být úplná hloupost.

Přesto tu, jako každý rok, tento den je a s ním i možnost nahlédnout na naše vlastní představy o svobodě, nebo demokracii. Zatímco v období před rokem 1989 se 10. prosinec mnohdy stával prostředkem k artikulaci protirežimních postojů, dnes se – velmi vulgárně řečeno – radujeme, že můžeme cestovat a podnikat.

Žádné dvě svobody nereprezentují fanatický český přechod ke kapitalismu tak dokonale, zvlášť, když tak často zůstane jen u nich a u svobody slova. Jenže kromě této svaté trojice mají lidská práva i další, univerzální a sociální rozměr. Není přitom překvapivé, že těm, kteří až příliš akcentují jen hodnoty spojené s konzumem, bývají ty ostatní lidská práva občas trochu na obtíž.

Někdy samozřejmost, jindy přežitý výstřelek

Postkomunistická zkušenost nás ve vnímání práv a svobod navedla jen jedním směrem, ne úplně nelogicky: byly to právě postmateriální svobody, které před rokem 1989 utrpěly. A byly to právě ty materiální, ze kterých si komunistický režim udělal alibi pro znesvobodňování celé společnosti.

Jenže dnes už jsme jinde a jsou to právě lidská práva, co je nutné vnímat koherentně, jako neoddělitelný celek, ve kterém se různé aspekty svobody nejen doplňují, ale i rozvíjejí a co je důležité: především vzájemně podmiňují. A v tom je teprve jejich síla.

Dnes je to 70 let od chvíle, kdy se poválečný svět dohodnul na jednom z nejvýznamnějších globálních dokumentů ve své moderní historii. Všeobecná deklarace lidských práv, nezávazný, ale nejznámější dokument věnující se otázkám rovnosti, svobody, důstojného života nebo spravedlnosti, byl odhlasován 10. prosince 1948 Valným shromážděním OSN. Jeho schválení bylo impulsem k všeobecně lidské snaze respektovat základní hodnoty našeho života a dát jim nezpochybnitelný rozměr.

Tato deklarace byla vnímána jako ideální cíl globálního společenství, jako konsenzuální vize, která se jednou může proměnit v praxi. Dnes už víme, že se tato vize ve skutečnost nepřevtělila.

Ba co víc: některé články považujeme po letech individualistického meldování dokonce za zbytečné, jiné nároky – třeba takovou rovnost – zaměňujeme za „stejnost“, čímž je odcizujeme jejich původnímu významu.

Český rozhlas Vltava uspořádal dnes meditativní čtení Všeobecné deklarace lidských práv. V prostoru studia se pomalým přeříkáváním a komentováním jednotlivých článků ukázalo, jak idealisticky vnímáme některá naše práva a svobody. Někdy je to samozřejmost, jindy zase už přežitý výstřelek.

Já myslím, že to nemá být ani jedno, a že to nepochopíme, zůstaneme – li uvěznění jen ve svých osobních perspektivách a nenahlédneme-li své výhody jako něco, co dnes nemá každý. Nejenom na světě. I u nás, v České republice jsou lidé, kteří „nejsou rovni“.

Lidská práva jsou práva sociální. Jsou to práva na důstojnou pracovní dobu, na kvalitní život, na dostupné vzdělávání, na seberealizaci bez ohledu na třídu, gender, etnikum nebo politické přesvědčení.

Neoklešťujme je a nezplošťujme jen proto, že my sami, jednotlivci, kteří měli štěstí, můžeme svobodně žít. Mysleme na ty ostatní, kteří nemohou a přemýšlejme, proč. A hlavně: začněme tváří v tvář ekologické krizi znovu promýšlet koncept globálních udržitelných vizí. Jsou dnes extrémně potřeba.

 

Žádné komentáře »

No comments yet.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URL

Leave a comment

Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.

Powered by WordPress