Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

12. 10. 2018

Leave In Silence (2018)

Filed under: Eseje, fejetony, přednášky — Premek @ 16:40

Eva Turnová. Glosa.

Natočeno 2018. Premiéra 12. 10. 2018 (ČRo Plus) v cyklu Glosa Plus.

Lit.: Turnová, Eva:  Eva Turnová: Leave In Silence. In web ČRo Plus, 12. říjen 2018 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: Když jsem byla malá, byl ve mně uhnízděný pocit předurčenosti způsobený pravděpodobně čtením pohádek, ve kterých když se někdo moc svobodně rozhodoval, tak dostal kouř.

A tak jsem se pohybovala po světě s tím, že můžu věci jenom tak korigovat.

Postupně jsem poznala sladkost volby. Zjistila jsem, že svůj osud si vytváříme do velké míry sami, a že často zbytečně žehráme, protože život nás má v zásadě rád a i když se stane něco blbého, je to často proto, aby se nestalo ještě něco blbějšího.

Obzvlášť po konfrontaci s opravdovým koncem, si člověk uvědomí, jak je tahle realita výjimečná. Až umřeme, tak možná dosáhneme věčného klidu, ale rozpustíme se v nekonečno a nebude tam nic z toho, co máme rádi: naše děti, kamarádi, stromy, jemná deka, hudba, ani to, co úplně nemusíme: sousedské večeře, falešné sliby, podvody… ale hlavně tam nebude humor, sorry jako, protože rozpuštěnému egu bez mozku se těžko vtipkuje.

Je zvláštní, že i když člověk tohle všechno tuší, často se sám dobrovolně oklešťuje a nechává ostatní, aby o jeho životě rozhodovali za něj: od psychopatických partnerů, přes politické manipulátory až po šamany, kteří k nám přilétají z Amazonie s kanystry plnými áji a nabízejí rozšíření vědomí.

Odejít po schodech z osidel věže

Stejně mi to někdy uklouzne a nechám se nalákat. A tak jsem si zašla na regresi, že jenom něco dočistím.

„Á tady tuším těžkou karmičku, možná i démonka. Mrknem se do vašich minulých životů,“ řekla doporučená paní, spojila mi rukama obě hemisféry, a protože jsem silné médium, hned jsme to rozjely.

„Kde teď vidíte sebe samu?“

„Ve vysoké věži na kraji moře, kolem jsou samé skály.“

„Co cítíte?“

„Hluboký smutek.“

„Je tam kromě vás ještě někdo?“

„Dochází tam jednou za čas nějaký muž.“

„Co tam dělá?“

„Týrá mě.“

„A co s tím?“

„Skočím z okna, nic jiného mi nezbývá.“

„Ale kolem jsou ty skály, můžete se zabít.“

„Já vím, je to tak pade na pade, ale není jiné východisko.“

„Ještě se zeptám. Je zamčeno?“

„Ne, není.“

„Tak proč normálně neodejdete po schodech?“

„Aha, to mě vlastně nenapadlo.“

Odejít po schodech z osidel věže je lepší než skákat, nebo tam věčně vězet.

 

Žádné komentáře »

No comments yet.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URL

Leave a comment

Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.

Powered by WordPress