Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Bertolt Brecht. Překlad Rudolf Vápeník a Ludvík Kundera. Rozhlasová úprava Karel Tachovský. Režie Věra Pražáková.

Osoby a obsazení: komentátor (František Husák), první příslušník SA (Přemysl Matoušek), druhý příslušník SA (Miroslav Horák), stará žena (Karla Gentnerová), mladá žena (Ljuba Benešová), sousedka (Milena Astmanová), žena (Zora Rozsypalová), muž (Osvald Albín), jiný muž (Josef Haukvic), žena (Vlasta Vlasáková), služebná (Naďa Letenská), hoch (Hynek Nedvěd), soudce (Alois Müller), inspektor (Bedřich Koliner), státní návladní (Miroslav Holub), soudní sluha (Miroslav Olejníček), služebná (Ljuba Benešová), zemský soudní rada (František Šec), první nemocný (Stanislav Vandas), druhý nemocný (Tomáš Šolc), chirurg (Jeroným Horák), první asistent (Přemysl Matoušek), druhý asistent (Josef Kříž), třetí asistent (Jiří Zvěřina), sestra (Štěpánka Rajnošová), příslušník SA (J. Doraz), dítě (Zuzana Holubová), dělník (Stanislav Malý), mladá žena (Jiřina Froňková), žena (Naďa Letenská), starší dělník (Adolf Minský), mladší dělník (Jaroslav Nedvěd).

Nastudovala Ostrava v roce 1962. Natočeno 10. 1. 1962. Premiéra 30. 10. 1962 (Praha – RPD, 20:00 h.; 72 min.). Repríza 7. 2. 1978.

Pozn.: Dramatická montáž, v níž autor odhaluje příčiny vzniku hitlerovského nacismu. V jednotlivých scénách demonstruje maloměšťáctví, korupci atd., „tedy „“strach a bídu““, která byla živným podhoubím“ pro vznik dějinné katastrofy.

Lit.: anonym: Strach a bída Třetí říše. In Čs. rozhlas a televize 44/1962 (23. 10. 1962), s. 2 (článek). – Cit.: Hra „Strach a bída Třetí říše“ má mezi dramaty Bertolta Brechta poněkud vyjímečné postavení: Brecht zde nezobrazuje svět prostřednictvím paraboly jako v jiných svých hrách, nýbrž vychází z dokumentů, ze „zpráv očitých svědků a noticek z novin“. A přece nejde o hru chladně a popisně dokumentární. Montáží uzavřených scénických povídek nesleduje popis poměrů v předválečném Německu, nýbrž jejich analýzu. Brecht není pozorovatel, nýbrž chirurg. Drobnými, někdy až anekdotickými příběhy z různých
prostředí skládá mozaiku, která ve svém úhrnu je přesným rozborem chorobného prostředí předválečného Německa, od prvních příznaků až k onomu vrcholnému stadiu, kdy fašismus na jedné straně určuje všechno lidské myšlení i jednání a na druhé straně už vyvolává uvědomělý odpor.

Brechtova hra se hrála v nejrůznějších úpravách — poprvé v Paříži v roce 1938, později v New Yorku v roce 1945, v divadle Berliner Ensemble potom až v roce 1957 v režii Brechtových žáků jako první hra po jeho smrti. Rozhlasová úprava nechce být jen a jen historickým dokumentem: vybírá ze 24 Brechtových scén především ty, které napovídají obdoby a analogie velmi současné. A v tom je konečně i hlavní smysl rozhlasové inscenace.

Lit.: Semotamová, Tereza: Německé rozhlasové hry 50. let. Brno: JAMU, 2012 (disertační práce).