Jiří Stránský. Komentář. Milošovy filmy jsou o lidské malosti, o lidské nenávisti k jakékoliv jinakosti, o tom, jak se neodpouští úspěch.
Natočeno 2018. Premiéra 2. 5. 2018 v rámci pořadu Názory a argumenty.
Lit.: Stránský, Jiří: Jiří Stránský: Potkávat Milošovy lidičky, z nichž čiší, že se mají rádi. In web ČRo Plus, 2. květen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Je to úleva: nejpozději na Plusu hovořím před sedmou večer a včera touhle dobou svítilo slunce.
A předevčírem či kdy se měsíc chystal být úplňkem či čerstvě napečeným lívancem, i když už lezl nahoru, jsem si v autě musel sklopit clonu proto, že dělníci rubali pravobřežní vozovku, aby se skvělým sportovcům 6. května dobře běžel maraton.
Den předtím mě přivezla z nemocnice dcera a – čekaje na ni – jsem ze všech těch pylů a jiných neustále dostával podněty ke kýchání či utírání nudlí. Byl jsem v tom času už zaopatřen proti všem možným alergiím a proto pln naděje, že vše dobře dopadne.
Ne, ne, nebojte: předchozí slova se nedají přenášet ani rozhlasem. A mám s tím v posledních měsících až moc bohatou zkušenost – dvakrát mě to zahnalo do motolské pneumologie. Pár hodin potom, co přišla zpráva od Martiny Formanové, že Miloš poodešel.
Mě osobně se to dotklo jinak, než lidí kolem něho – znali jsme se několik desetiletí a byli jsme každý odjinud. I minulostí svých rodin. Ale oba jsme hráli docela dobře mariáš (i pauzírovaný) a scházeli jsme se u rodičů současného šéfa Galerie Kodl Martina.
Během té doby jsem se dostal jako asistent a pak pomocný režisér k Martinu Fričovi (na film Hvězda zvaná pelyněk), a jako takový jsem byl snad třikrát nasazen jako asistent k Milošovi vlastně díky Ivanu Passerovi, který za války (když matka mé ženy byla internována ve svatobořickém lágru coby manželka pilota válčícího v britských službách) chodil s mou ženou někde u Kolína do obecné školy.
Patřit k někomu je cosi jako zázrak
Až mi jednou dcera z výletu po Francie s budoucím mužem zavolala a řekla mi, že mi někoho dá, a ten někdo byl Miloš, otec jejího budoucího muže Petra. A docela brzy jsme byli společnými dědečky první vnučky.
Spousta lidí má společné vnučky s někým jiným, ale proto o tom nemluvím. Mluvím o tom proto, že jsme s Milošem k sobě přes své děti i praděti patřili, majíce už dlouhou zkušenost, že patřit k někomu je cosi jako zázrak, který funguje i přes velkou louži. A když je to omotáno úsilím dělat, co děláme, opravdu nejlíp, najednou – když Miloš neboli Losos poodešel – zjistíte, že pro nějakého pana Jocha musel být Miloš osinou v zadku.
Dokonce bych řekl, že i z toho měl Miloš radost. Třeba si teď vzpomenete, že Milošovy filmy jsou o lidské malosti, o lidské nenávisti k jakékoliv jinakosti, o tom, jak se neodpouští úspěch. A zároveň vám zašumí v uších, že takové lidi neustále někde potkáváte.
Že jejich přesvědčovací armáda to do nás cpe všemi možnými způsoby. Nejen koblihami. A že jsme pro ně blbci, když odmítáme pochopit, že tahle země, která právě slaví svých sto let, je jen firma s jediným šéfem. A že je mnohem lepší potkávat ty Milošovy lidičky, z nichž čiší, že se mají rádi a on že je taky.
Naslyšenou. Snad mě zase budete slýchat častěji. A bezy odkvétají a enciány neboli hořce jsou tak modré, až z toho oči dostávají motolici. Tak.