Připravila Alžběta Švarcová.
Hovoří Jiří Suchý.
Natočeno 2018. Premiéra 14. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava).
Lit.: anonym: Jiří Suchý: do sto šesti na pódiu, potom dlouhé stáří. In web ČRo 3 Vltava, 14. březen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jiří Suchý to má dobře naplánované: ještě dvacet let chce křepčit na jevištích, ponejvíce na tom svém semaforském, a pak si užívat zasloužený odpočinek. Rozhodně tedy nespí na vavřínech, a že by mohl, ale pořád píše, hraje, zpívá, režíruje, maluje…
Přitom ale neuškodí poohlédnout se taky občas za časy minulými – vždyť čeří vody českého umění už od konce padesátých let minulého století! Jedno z takových ohlédnutí právě spatřilo světlo světa. Po kompletu cédéček s výběrem tvorby Divadla Semafor let šedesátých a dalším z let sedmdesátých a osmdesátých, je teď k mání, v krásně vypravené krabici, soubor jedenácti CD Semafor 1989 – 2015. Právě o tomhle období mluvil Suchý v Mozaice Českého rozhlasu – Vltava.
„Bylo to zvláštní,“ vzpomínal, „hned po Listopadu, kdy herectvo vyšlo do ulic, a lidi nám mávali, začala všem divadlům rapidně klesat návštěvnost. Počal tedy boj o diváky. Uvědomili jsme si, že je jiná doba, že útisk komunistického režimu nám vlastně šel hodně na ruku. Lidi neměli ke komu přilnout, tak přilnuli k Semaforu. To najednou skončilo. Přišly americké filmy a spousta dalších lákadel.“ Suchý ovšem nežehral, prostě se musel přizpůsobit novým podmínkám. A nežehral ani tehdy, když přišel o divadlo v pražské pasáži Alfa, ani když mu další divadelní útočiště v Karlíně vyplavila Vltava. Po čase složil Semafor své kosti v Dejvicích. „Je to trošku bokem, a publikum si nás tu muselo najít. První dva roky to bylo dosti ožehavé, zažívali jsme to, na co jsme nebyli zvyklí, totiž prázdné řady. Ale lidi si nás našli i tady,“ vzpomíná divadelník.
Polistopadový úbytek diváků bylo nutné řešit, především bylo zapotřebí pochopit současné diváky. „Z chyb jsme se poučili,“ říká Suchý, a pokračuje: „Příklad – napsal jsem hru Nižnij Novgorod, opatřil ji písmem, které připomínalo azbuku, a ještě jsem na to byl ohromně hrdý. Jenže diváci na to nechodili. Co bylo spojené s Ruskem a ruštinou, bylo tabu. Tak mě napadlo dodat k té hře podtitul Muzikál o tom, proč k říjnové revoluci nedošlo už v září. Lidi najednou pochopili, že jde o srandu a tenhle slogan nám publikum do divadla vrátil.“
Z jednotlivých disků supraphonského kompletu zní samozřejmě hojně hudba Ferdinanda Havlíka, který po ochodu Jiřího Šlitra zaujal v Semaforu pozici vrchního skladatele a kapelníka. Jiří Suchý o něm mluví jako o „komikovi do půl osmé“. To proto, že byl prý vždycky nejvtipnější před představením. Glosoval téměř všechno a nesmírně duchaplně. „Mrzí mě, že o tohle diváci představení přicházeli. Na jevišti Havlík taky dělal komiku, a taky to bylo dobrý, ale v zákulisí to bývalo mnohem silnější,“ popisuje principál Semaforu skvělého muzikanta a autora spousty skvělých písniček. Dodnes prý v divadle denně zaznívá věta: co by na tohle asi řekl Ferda?
Nová sada semaforských cédéček obsahuje řadu nádherných písní, a taky jednu kompletní hru. Jde o Lysistratu, kterou Suchý původně napsal pro Divadlo Na Vinohradech, a poté, co ji tu stáhli z repertoáru, připsal písničky a uvedl ji v Semaforu. „Autor Lysistraty Aristofanes byl velký sprosťák. To se k nám moc nehodilo, tak jsem původní text velmi zmírnil. A představte si – v Mladé frontě napsali: Suchý zesprosťačil Aristofana! Autor kritiky vůbec netušil, jak vypadala Lysistrata v originále,“ vybavuje si Jiří Suchý.
Ve svých šestaosmdesáti letech se stále cítí být ve středním věku, a těší se na stáří. To má přijít po sto šestých narozeninách. „Mým velkým vzorem je herec Johannes Heesters. Ten ve sto šesti uspořádal velké turné po celém Německu a dožil se sto osmi let. Kdyby se mi podařilo být do těch sto šesti aktivní, tak potom ať je stáří dlouhé, jak chce,“ prorokuje Suchý svoji budoucnost.