Tomáš Hořava. Nespoutaný život krále českého rokenrolu a showmana v černých brýlích. Režie Irena Žantovská.
Účinkují Hana Igonda Ševčíková a Pavel Rímský.
Natočeno 2018. Premiéra 19.-23. 2. 2018 v cyklu Příběhy slavných č. 138 (ČRo 2 Praha, 9:40 h.; 5×5 min.).
Lit.: Hořava, Tomáš: Miloval rokenrol a nevázaný život. Z prášků si míchal smrtící koktejly. Příběhy slavných: Miki Volek. In web ČRo 23. 2. 2018 (anotace). – Cit.: Monarcha. Tuhle přezdívku mu vymyslel Pavel Bobek, který taky patřil mezi průkopníky rokenrolu u nás. Ujala se…
Miki se pro rokenrol narodil. Užíval si to a na pódiích doslova řádil. Kroutil se, řval do mikrofonu a válel se po zemi. Zpíval až židle praskaly, holky sundávaly podprsenky a házely je po něm. A Miki přidával. Měl šílenou energii. Aby ne, když byl nadopovaný prášky a alkoholem.
Prý byl velkým trémistou, a tak se musel tímhle způsobem povzbuzovat. S následky se pak potýkal celý život a na jeho konci už z něj zbyla jen potácející se troska.
Ale na vrcholu slávy v 60. letech byl skutečným idolem všech mladých, pro které byl populárnější než Gott nebo Matuška. Hodně se od nich lišil. Nosil zlaté prsteny, upnuté kožené kalhoty, na krku řetěz se zlatou medailí a nezbytné černé brýle. Na kterou holku si ukázal, tu mohl mít.
Narodil se 21. května 1943 v Uherském Hradišti. Jeho otec byl armádním důstojníkem, kterého jednoho dne přeložili do Prahy. Shodou náhod bydleli kousek od Pavla Sedláčka, dalšího rokenrolového průkopníka. Půjčovali si desky a spolu se zúčastnili soutěže Hledáme nové talenty.
Pak se Miki seznámil s hudebníkem Jiřím Šimákem a založili kapelu Crazy Boys. Hráli hlavně převzaté věci. Miki zpíval anglicky, i když uměl jen pár slov. Když odešel na vojnu, kapela se rozpadla. V roce 1963 ho kamarád Miloslav Berka přivedl do nově vzniklého Olympicu.
Miki ve skupině zářil. Až do chvíle, kdy ve světě propukla beatlemánie a většina kapel začala směřovat k melodickému beatu. On se ale chtěl držet rokenrolu. Poslední koncert s Olympicem odehrál v květnu 1966, dva dny nato už zpíval s kapelou Old Stars a vystupoval v semaforské hře Tak co, pane barone s písní Plakala, panna, plakala.
V Semaforu se ale neohřál. Miky byl divoch. Na jednom turné prý v hotelu řádil a ve dvě v noci střílel Jiřímu Suchému za dveřmi z poplašňáku. Rozloučili se. Přesto se neztratil a zpíval dál. Chtěl se vrátit na výsluní.
Chtěl to tak moc, že v roce 1974 dokonce zpíval na festivalu angažované písně. O dva roky později se oženil, přestože býval promiskuitní a bisexuální. Pokusil se i studovat. Na Filozofické fakultě UK ale dokončil jen první ročník.
V roce 1981 se rozvedl a zemřela mu maminka, na které doslova visel. Pořád pil a nosil s sebou kufříček prášků, ze kterých si míchal smrtící koktejly. Skončil na psychiatrii. Přesto v roce 1984 natočil svojí první dlouhohrající desku Miki Volek. Miki Volek? Miki Volek!
Na pultech se po ní jen zaprášilo. Byla to ale jeho labutí píseň. Pobíral invalidní důchod, ze kterého nebyl schopný vyžít. Prodal vybavení bytu, klavír, kytaru… Nakonec přišel i o byt. Jako bezdomovec trávil čas v nočních tramvajích a protialkoholní léčebně.
Pak mu jeden známý půjčil byt v pražských Holešovicích. Tam Miki Volek v srpnu 1996 zemřel. Bylo mu 53 let. Zůstaly po něm písničky, které pak nahráli jeho kolegové a kamarádi. Desku, která vyšla v roce 1997, nazvali příznačně Miki Volek – Stará škola rock and rollu.