Narodil jsem se roku 1947 na Štvanici někdy kolem jedné ráno a můj původ je takový malinko zamotaný, protože maminka byla asi trochu dobrodružná povaha. Za války ji jako Slovenku začlenili do německého lazaretu a když prchali před sovětskou armádou, dostala se se skupinou zdravotních sestřiček někam k demarkační čáře. Tam stála skupinka šarmantních mladíků, kteří na ně mávali, aby v klidu přešly. No, tak přešly. Mezi těmi muži byl i můj budoucí tatínek. Láska veliká, asi půlroční, pak onoho důstojníka americké armády odveleli, maminka se dostala do Československa, do Prahy a tady jsem se narodil.
Tak vstupuje do vyprávění svých životních osudů Vladimír Mišík. Budoucí rockový zpěvák, skladatel, textař tíhnul k muzice už od mládí, ale taky ke sportu, hrál basketbal a fotbal, a chvíli se rozhodoval, čemu dát přednost. Chtěl zpívat, jenže do sboru ho nevzali, že prý nemá hlas.
Dle svých slov ale měl velký zájem na tom, aby si ho všímaly holky a hudba se mu zdála jako dobrý způsob, takže prosil maminku a prosba byla vyslyšena.
Dostal jsem otřískanou španělku a hrál jsem na kandelábru v parku. Co bylo pro mě fantastický, to byl ranej Semafor, a co mě v dobrým srazilo na kolena, to byl Miki Volek, blonďák s emanem, a ten solil rokenroly, to byla paráda!
Když se Vladimír Mišík rozhodoval, co po škole dál, chtěl jít na „Hollarku“, ale usoudil, že graficky jsou na tom jiní lépe a nakonec se vyučil truhlářem ve studiu Barrandov.
Už tam hrál ve skupině Uragán a následně po krátkém čase spoluzakládal kapelu Matadors, v jejichž čele se začal hudbou zabývat profesionálně.
Když mě Matadors vyhodili, protože si našli Viktora Sodomu, kterej zpíval úžasně, tak jsem se trochu plácal a zanedlouho mě k sobě vzal Karel Duba. Zpíval jsem Slavíky z Madridu a další, byla to nefalšovaná estráda. Kouzelníci, pan Štercl, trvalo to asi rok. Ale měl jsem tam 80 korun za koncert, což byl majlant.
Dále založil první vlastní kapelu New Force, se kterou odehrál jediný koncert v srpnu 1968, posléze byl krátkodobě sólovým kytaristou v George & Beatovens Petra Nováka. Právě spolu vyjeli na zájezd do Finska. Hráli v různých studentských klubech a sálech, všude je vlídně přijali a navíc celý zájezd měl i určité politické ladění, protože to bylo krátce po srpnové okupaci, což Finové vnímali a na koncertech skandovali a tleskali „pro“ Československo.
V zimě 1968 s kytaristou Radimem Hladíkem založil Blue Effect.
To bylo období docela fajn, myslím, že jsme tehdy dělali dobrý věci, odehráli jsme třeba i 22 koncertů měsíčně, což bylo šílený, ale zase kapela se sehrála, říká Mišík.
Po vydání desky Meditace byl ovšem ze souboru vyhozen, a následně ho bubeník Jaroslav „Erno“ Šedivý pozval do Flamenga. S ním natočil Vladimír Mišík věhlasné album Kuře v hodinkách na texty Josefa Kainara. Dnes na setkání s básníkem vzpomíná:
Za Kainarem jsme jeli na Dobříš. Bylo to setkání výjimečný, protože jsme si povídali úplně otevřeně. My jsme tenkrát hráli na různých tancovačkách a já jsem panu Kainarovi vyprávěl o všem možném, třeba že přišla stížnost od místního hasiče, že načapal při takové tancovačce mladý párek v křoví, a tudíž že naše hudba nemá v socialistické společnosti co dělat, protože probouzí nízké pudy. A Kainar mně zase vyprávěl svoje zážitky a výborně jsme se bavili. Pak nám poslal svoje texty, úplně skvěle cejtil rytmus, vzniklo CD Kuře v hodinkách, jehož vydání on už se bohužel nedožil.
Dříve než album stačilo vyjít, rozpadlo se i Flamengo.
Zhruba v polovině sedmdesátých let založil skupinu ETC. Vladimír Mišík v rozhlasovém pořadu s úsměvem podotýká, že při vzniku ETC si tehdy řekl, že už toho vyhazování bylo dost a že teď bude mít vlastní skupinu, ze které se vyhodit nenechá. A navzdory různým personálním změnám a dvouletému zákazu činnosti v 80. letech s touto kapelou hraje dodnes.
V devadesátých letech asi na dva roky koncertování trochu omezil, protože se ocitl v politice. Jak v pořadu poznamenává, o něco takového ani nestál, nechal se napsat doprostřed kandidátky, ale stalo se, občané ho „vykroužkovali“.
Tak jsem si dokonce vzal sako, dostal jsem se do církevního výboru, připomínkovali jsme zákony, bylo to pro mě složitý, já jsem byl rocker… prostě umělci v parlamentu, nebylo to pro mě. Ale snažil jsem se.
Poté se plně vrátil k muzice. Řada Mišíkových písní, často na texty českých básníků, jako jsou J. Kainar, V. Hrabě nebo J. Dědeček, doslova zlidověla. Je to případ například i písničky Stříhali dohola malého chlapečka. I o tom, jak vznikla, se doslechnete v pětidílných osudech Vladimíra Mišíka.