Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Joel Chandler Harris. Podle knihy Rozprávky strýčka Rémuse pro rozhlas napsal Jiří Horčička. Hudbu složil a řídí Pavel Vaculík. Dramaturgie Eva Košlerová. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: králík (Václav Postránecký), lišák (Josef Dvořák), želva Karolína (Jiřina Bohdalová), luňák (Jaroslav Kepka), vlk (Rudolf Hrušínský I.) a vypravěč (Eduard Cupák).

Natočeno v roce 1982. Premiéra 6. 2. 1983 (Praha, 13:03 h.; 52 min.) Repríza 4. 5. 2020 (ČRo Rádio Junior, 13:00 h.); 14. 6. 2026 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.).

Pozn.: Titul rozhlasové pohádky tvoří dosti neobvyklá otázka: „Jak se daří, pane králík?“ „Děkuju za optání, pane Lišák,“ opáčí hned v úvodu lišácky naladěný králík a od té doby se už bude snažit o jediné – nenechat se vychytralým lišákem napálit. Souboji pana Králíka s panem Lišákem v podání Václava Postráneckého a Josefa Dvořáka bude zdatně sekundovat Jiřina Bohdalová. Protentokrát si ale vypůjčí jiné jméno – Karolína. Zahraje si totiž želvu latinsky zvanou Terpene Carolina, ovšem psáno s cé. (anotace)

Lit.: Foustka, Ivan: Jak se daří, pane Králík? In Rozhlas 6/1983 (24. 1. 1983), s. 14 (článek). – Cit.: Pohádkovou knížku Rozprávky strýčka Rémuse napsal Joel Chandler Harris a podle ní vznikla nová rozhlasová premiéra. Není to jedna pohádka, je to vlastně několik příběhů — ale pořád stejný námět a se stejnými hrdiny: pan Lišák by hrozně rád dostal pana Králíka na pekáč. Sliny se mu sbíhají, vymýšlí si lsti a mazanosti, aby pana Králíka nalákal, ale králík ví, o co jde (budeme je psát už malými písmeny, vždyť je to obyčejný lišák a králík), je opatrný a hlavně chytrý a lišáka vždycky přelstí. Jenom jednou na něho vyzraje želva, protože želvy bývají staré a moudré — ale od želvy mu nehrozí žádné nebezpečí, jenomže prohraje sázku. S lišákem by prohrál vlastní krk.

Ostatně podobné příběhy znáte i ze sovětského kresleného seriálu Jen počkej, zajíci! Tam jde zase o vlka a o zajíce. Ty naše pohádky připomínají spíš bajky — zvířata v nich jednají a mluví jako lidé — ale správná bajka by zase měla mít na konci nějaké ponaučení. Tady bychom si mohli říct třeba »Chytrost nejsou žádné čáry«, nebo »Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá«, a tak podobně, anebo z toho vyčteme jednu zajímavost, která sice není ponaučením, ale stojí za zamyšlení. Proč jsou lišky tak zlé, že pořád usilují králíkům o život? Anebo dál: Jsou lišky opravdu tak zlé, když pronásledují králíky?

Víte co? Budeme si chvíli představovat, že je léto, uděláme si malý výlet do přírody a budeme přitom přemýšlet o téhle podivné otázce: Kdo je vlastně zlý a kdo je ubohý a pronásledovaný? Představte si tedy, že je horký červencový den, třeba poledne, a tny jsme na nějaké docela malé loučce, pár desítek kroků dlouhé. Za námi les, před námi na druhém konci loučky řeka. Roste tu tráva, polní květiny, pár keřů či snad i stromů. Prostě, takový maličký kousek světa od lesa k řece, nic víc. A přece na tom líbezném místě umírají každý den desítky a desítky tvorů! Umírají tu mouchy a komáři, kteří spadnou do vody, nebo je chytí vlaštovky. Umírají tu brouci a žížaly, které chytí krtkové nebo něco jiného, co žere hmyz. V řece zase umírají malé rybičky, protože se jimi živí okouní. Ale ti okouni taky umírají, protože je žerou štiky a candáti a boleni a dokonce i tloušti. Na břehu umírají myši, protože je chytají sovy, káňata, zmije, ťuhýci, hranostajové, a když se objeví čáp, znamená to, že v mokřinách budou umírat žáby. Umírají tu však i zajíci, kteří nestačí utéct před lasičkou nebo před liškou, umírají tu koroptve a bažanti, které roztrhá liška nebo poštolka, dojde i na krásné, okaté kolouchy … Není to hrozné?

Odpověď vás asi překvapí: vůbec to není hrozné! Příroda to tak udělala, že všechno chce žít, ale jeden slouží druhému za potravu. Poučná je historka, kterou vypravuje jeden náš spisovatel: Viděl jednou v zimě, jak hejno vran přepadlo zajíce. Počkaly, až se zatoulal od lesa dost daleko do pole, protože jinak by jim utekl zpátky a zachránil by se. V poli ho přepadly, poletovaly nad ním a klovaly ho a jistě ho nejdřív oslepily, jak to vrány svým kořistím dělají. Zajíc vřeštěl a naříkal — jak by ne! — kličkoval a uskakoval, ale nebylo mu tu nic platné. Najednou ztichl, zůstal ležet a hejno vran se sesedlo kolem něho. Nebyla to jistě pěkná podívaná, autor dostal vztek a už bral brokovnici … nie najednou si uvědomil, že by byl vlastně hlupák. Fakt! Hlupák! Svedla ho představa lidské spravedlnosti, jenomže ta není moc spravedlivá.

Čehopak se ty vrány dopustily? Byla zima a všem šlo o život. Jediná záchrana je potrava, a v přírodě platí, že zajíc je pro vrány potrava. Kdyby ten zajíc byl chytrý a zkušený, držel by se poblíž lesa; kdyby byl silný, stačil by jim utéct do houští. Tenhle nebyl ani chytrý, ani silný — a v tom je ta spravedlnost. Vrány chtějí taky žit! Copak je v přírodě něco hodné a něco zlé? To platí jenom pro lidi, ti mají vůli a jednají — nebo mají jednat — uváženě. Ale zvířatům přikazuje zákon přírody; je moudrý a jistě i spravedlivý. Jenomže lidé ho nevymysleli, a proto mu nerozumějí. V přírodě nepřipadá ten zákon nikomu krutý — ani snad tomu, kdo umírá. Musí to tak být a hotovo! Spravedlnost je v tom, že vždycky umírá ten slabší a neduživý a ti silnější přežívají. Dravci nikdy sami nevyhubí všechny králíky, protože by pak neměli co žrát a sami by vymřeli. příroda si hlídá rovnováhu. Když se jeden rok příliš rozmnoží myši, rozmnoží se napřesrok dravci, pěkně to srovnají na správný počet — a pozor: pak zase ubude těch dravců. To člověku zůstává rozum stát, jak to pěkně funguje! Teprve když do přírody začal zasahovat člověk s tou svou podivnou spravedlností, začala některá zvířata vymírat. Člověk už vyhubil moc zvířat…

Zabíjet kvůli potravě, kvůli nasycení, to je právo každého masožravého živočicha. Dělá to i člověk. Jenomže člověk jediný dokáže zabíjet také bez potřeby, z pouhé rozkoše ze zabíjení — to je hrubý krok proti přírodním zákonům! V naší pohádkové prenféře se budeme samozřejmě bavit tím, jak zajíc lišáka přelsti a vždycky mu unikne — vždyť je to pohádka. Ale kdyby mu někdy neunikl, už to nebude pohádka, nýbrž skutečnost, která neodporuje tomu moudrému a spravedlivému přírodnímu zákonu.