Vydáváme se do temných let husákovské normalizace – abychom si připomněli osud jednoho z pronásledovaných spisovatelů. David Hertl a historik Eduard Burget představují novináře Dušana Hamšíka.
Natočeno 2015. Premiéra 19. 11. 2015 (ČRo Plus, 20:10 h.; 25 min.) v cyklu Portréty.
Lit.: Hertl, David: Dušan Hamšík – spisovatel, kterého semlela doba. In web ČRo Plus, listopad 2015 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Dřív, než se po roce 1990 roztrhl pytel s literaturou o nacistických vůdcích, psal o Hitlerovi, Heydrichovi nebo Himmlerovi Dušan Hamšík. Skvělý reportér, kterého ale semlela léta normalizace. Publicista, který pomáhal i Jaroslavu Dietlovi a Karlu Kachyňovi.
Z Mladé fronty do Československého vojáka
Hamšíkova cesta 20. stoletím je podobná osudu jeho vrstevníků: Narodil se roku 1930 do spořádaných poměrů, jeho otcem byl bývalý důstojník legií, sociální demokrat – v letech druhé světové války ukrýval čtyři Židovky, sestry na útěku z Osvětimi.
Jako mnoho dalších, i Hamšík se po válce nadchl pro socialismus. Gymnázium studoval v Uherském Hradišti a v únoru 1948 se tam stal předsedou akčního výboru. Kvůli svým názorům se rozešel s rodiči, kteří mu bránili v práci ve svazu mládeže.
Odmaturoval proto v roce 1949 na gymnáziu v Brně, kde už pracoval v redakci mládežnického deníku Mladá fronta; od osmnácti let byl členem Komunistické strany Československa.
V letech 1949 až 1952 byl redaktorem Mladé fronty v Praze a v roce 1952 odchází na vojnu, kde je redaktorem časopisu Rudá zástava; zároveň profesionálním vojákem.
Roku 1955 přechází do týdeníku Květy (tam se setkává například s redaktorem Ivanem Klímou), následuje přechod do armádního týdeníku Obrana lidu (1958 až 1961) a později do magazínu Československý voják (1961 až 1968).
Obyčejné nacistické stvůry
Výčet novinářských míst doplňuje jeho práce spisovatele. Roku 1960 vychází knížka Začátek je v Jáchymově, která reportážním způsobem přibližuje využití uranu.
Zásadní Hamšíkovou prací se v roce 1963 stala knížka Bomba pro Heydricha, kterou napsal s Alexejem Kusákem.
Hamšík otevřel téma nacismu, ale na rozdíl od jednoduchého odsouzení této epochy, tehdy běžného, se detailně zabýval mechanismy vzestupu nacionálního socialismu a jeho pádu.
„Možných vysvětlení, proč Hamšíka lákala snaha pochopit okouzlení Němců nacismem, je několik. Přikláním se k tomu, že na počátku 60. let se konala řada procesů s válečnými zločinci. Byly celosvětově sledovány a znovu připomněly lidem hrůzy druhé světové války. Před soudem nestály nějaké stvůry, ale obyčejní lidé, kteří se dopouštěli nepochopitelných zločinů. Právě to nejspíš Hamšíka zaujalo,“ soudí literární historik Eduard Burget.
Po úspěchu „heydrichovské“ monografie píše Hamšík rozsahem nevelkou, ale obsahově zásadní knížku Genius průměrnosti (1967), věnovanou Adolfu Hitlerovi.
Pečlivou prací s prameny, schopností vytěžit i zdánlivě bezvýznamné informace a snahou pochopit, co nacistické vůdce vedlo k jejich jednání, ukazoval Hamšík českému čtenáři, jak kvalitní a čtivá může být literatura faktu.
Spisovatelé a bezmoc
Koncem 60. let začal Hamšík sbírat materiál pro další z knížek, to už ale docházelo k pohybu ve společnosti.
Hamšík se jeho svědkem i účastníkem stal na IV. sjezdu Svazu spisovatelů v červnu 1967, kde řada jeho kolegů (Milan Kundera, Pavel Kohout, Alexandr Kliment či Ivan Klíma) i on sám vystoupili s projevy, které byly v příkrém rozporu s tím, co od spisovatelů očekávala vládnoucí strana.
Následovaly stranické tresty, odebrání týdeníku Literární noviny spisovatelském svazu a jeho převedení pod ministerstvo kultury. Hamšík v reakci na to začal psát reportážní zprávu o sjezdu.
Mezitím došlo k pádu Antonína Novotného a po lednu 1968 k postupnému uvolňování politické atmosféry. Spisovatelé na to reagovali snahou obnovit svoje noviny. Podařilo se jim to na jaře 1968 se vznikem Literárních listů, jejichž šéfredaktorem se stal právě Hamšík.
Podle Ivana Klímy ale jeho výběr neznamenal, že by mezi spisovateli byl nejprogresivnějším:
„Věděli jsme, že jde o člověka dlouhodobě spojeného s armádou – přijatelného pro komunistické představitele, zatímco my v redakci si budeme moci psát podle svého. Tak to i bylo, Hamšík rozhodně nebyl hnacím motorem redakce.“
Zakrátko ostatně kvůli vleklým sporům s Antonínem Jaroslavem Liehmem rezignoval (30. dubna 1968) a odešel přednášet na Univerzitu Karlovu budoucím žurnalistům.
Na přelomu jara a léta 1968 také dokončil knížku o spisovatelském sjezdu z léta 1967. Vybrané kapitoly měly začít od 25. srpna zveřejňovat na pokračování Literární listy, knížka měla vyjít po prázdninách 1968.
Srpnová okupace způsobila, že nedošlo ani k jednomu; útlá knížka s názvem Spisovatelé a moc vyšla až v roce 1969.
Bezejmenné autorství
Jakkoli Hamšíkovo angažmá v roce 1968 bylo krátké a vlastně se jednalo o epizodu, mělo fatální následky. V roce 1970 je vyloučen z KSČ a vyhozen z univerzity. Armáda jej degraduje z kapitána na vojína.
Z Prahy se odstěhoval na chalupu nedaleko Hlinska, kde je ale už od roku 1971 sledován Státní bezpečností.
Nejpilnějším udavačem se stane jeho známý, který o každém příjezdu a pobytu Hamšíka na chalupě podává StB informace.
Sám Hamšík je bez práce: Jeho texty nikdo nechce publikovat, odpovědí jsou mu pokrčená ramena redaktorů a odpověď, že „snad časem“.
Někdy v roce 1971 měl Hamšík dokončit první verzi knížky o Heinrichu Himmlerovi. Asi s využitím starých známostí dal knížku přečíst normalizačnímu ministrovi kultury Miroslavu Brůžkovi, který Hamšíkovi doporučil, ať ji vydá pod pseudonymem. To Hamšík odmítl.
Za peníze pomáhá vysokoškolákům „konzultacemi“, shání jim materiály pro diplomové práce a možná i některé z nich napsal. Rekonstruovat dnes, jak se vlastně mohl Hamšík živit, je složité.
Příležitostnou práci mu zadávali dramatik Jaroslav Dietl a režisér Karel Kachyňa. Pod Dietlovým jménem napsal později několikrát vydané vzpomínky fotbalového brankáře Ivo Viktora (Můj dres číslo 1, 1977), pod jménem scénáristy Jaroslava Vokřála napsal doslovy k řadě knížek Oty Pavla.
Vypracovával rešerše pro některé seriály Jaroslava Dietla, s Karlem Kachyňou spolupracoval na filmech Zlatí úhoři (1980) nebo Smrt krásných srnců (1986), výrazně přispěl i k seriálu Vlak dětství a naděje (1989).
Spisovatel, který chtěl „jen“ psát
Na rozdíl od jiných Hamšík v podstatě rezignoval na možnost publikovat v samizdatu.
„Je to pochopitelné. Šlo o spisovatele, který byl na vrcholu slávy v 60. letech, kdy vycházely jeho knížky. Patřil k těm, pro které rozmnožování rukopisů na psacím stroji nebylo důstojnou náhradou tištěné knihy,“ uvažuje Burget.
V roce 1974 Hamšík přispěl do hrabalovského samizdatového sborníku O čem bych psal, kdybych měl kam, sestaveného Ludvíkem Vaculíkem.
Formou samizdatu také poprvé uveřejnil třetí knížku z řady nacistických monografií Život a dílo Heinricha Himmlera (1975).
Pomáhal zřejmě i přepisovat některé tituly z Vaculíkovy samizdatové Edice Petlice, ale jen v omezené míře. Nemožnost oficiálně publikovat, a tím i nedostatek prostředků k obživě byly příčinou problémů v rodině a podepsaly se i na Hamšíkově zdraví.
Toho si byla vědoma Státní bezpečnost, která ve druhé polovině 70. let začala Hamšíka zvát na různé pohovory. Kombinací vyhrožování a slibů se jí v červenci 1978 podařilo získat Hamšíka ke spolupráci.
„Táta nebyl typ pro disent,“ říká k tomu otevřeně Hamšíkův syn Ivan: „Chtěl psát, chtěl vidět vydané knížky. Ta touha byla obrovská. Nejspíš i kvůli ní udělal kompromisy, za které by se možná jinak styděl. Nikdo si nedokáže představit beznadějnost jeho situace – máte doma napsanou knížku, o které víte, jak je skvělá, ale nikdo ji nechce.“
Konec jedné beznaděje
Beznadějná situace trvala ještě několik let. Hamšík byl Státní bezpečností úkolován přinášet zprávy o činnosti zakázaných spisovatelů a novinářů. Žádnou ze zpráv, které v průběhu let 1978 až 1985 Státní bezpečnosti předal (bylo jich 108), se zatím nepodařilo objevit.
Státní bezpečnost si stěžovala na Hamšíkovu malou aktivitu, jen tři z uvedeného počtu zpráv totiž napsal z vlastní iniciativy, všechny ostatní byly na vyžádání StB.
Jejich hodnověrnost si StB ověřovala prostřednictvím dalších spolupracovníků, nejčastěji pohovory důvěrníka s krycím jménem Láďa (šlo o spisovatele Ladislava Fukse) a spolupracovníka s krycím jménem Hyršl (to byl Václav Jelínek, novinář z vojenského prostředí).
Hamšík byl zároveň tlačen k tomu, aby – chce-li vydat svého Himmlera – napsal něco „angažovaného“, čím by se mohl formálně „vrátit“ do komunisty tolerované literatury.
Hamšík začal psát knížku o stavbě metra, nakonec ale v roce 1983 vychází v Mladé frontě próza Havárie na sklonku dne. Hamšík v ní moderním reportážním způsobem popsal hromadnou havárii na dálnici D1 – a to, jak ji viděli a prožili její účastníci, příslušníci Veřejné bezpečnosti a lékaři.
V dubnu 1985 bylo Hamšíkovi nakladatelstvím Mladá fronta přijato do tisku jeho životní dílo, knížka, jejíž první verzi četl ministr kultury už v roce 1971 – Druhý muž třetí říše, kniha líčící život jednoho z hlavních iniciátorů nacistického holocaustu Heinricha Himmlera.
Vychází v roce 1986. Dušan Hamšík se ale vydání toužebně očekávané knížky nedočká: 22. listopadu 1985 dobrovolně ukončuje svůj život po předávkování léky.
Chystal se i na Beneše
Důvodů, které vedly k sebevraždě, bylo asi víc. Hamšík byl pod stálým tlakem Státní bezpečnosti, navíc v kruhu disidentů se objevilo podezření, že je jejím spolupracovníkem (hovořila o tom spisovatelka a signatářka Charty 77 Lenka Procházková nebo historik Miloš Hájek; spisovatel Ivan Klíma podezíral Hamšíka z napojení na StB už koncem 60. let).
Hamšík měl vleklé rodinné problémy a dlouholeté trápení se podepsalo i na jeho zdravotním stavu. V roce 1982 prodělal infarkt a trpěl silnými bolestmi zad. Podle spisovatele Jaroslava Putíka se domníval, že má rakovinu.
V neposlední řadě Hamšíka těžce zasáhlo úmrtí jeho dlouholetého přítele a v podstatě živitele rodiny, scénáristy Jaroslava Dietla.
Jeho smrtí přišla česká žurnalistika a literatura o mimořádnou osobnost. V Hamšíkově pozůstalosti je množství námětů, které chtěl zpracovat, včetně životopisu Edvarda Beneše nebo scénáře filmu o Lidicích.
Zemřel doslova usmýkán poměry a okolnostmi – a jeho smrt je výpovědí ani ne tak o jeho slabosti, ale především o poměrech, jaké panovaly ve státě, ovládaném komunistickou stranou a Státní bezpečností. O kvalitě jeho knížek svědčí, že vyšly i po roce 1990.