Eva Svobodová. Dokumentární cyklus o Listopadu 1989 a vlivu divadelníků na něj.
Uvádějí Hana Kofránková a Tomáš Töpfer. Ze záznamu hovoří Jiří Bartoška, Miroslav Macháček, Václav Havel, Olbram Zoubek, Michal Prokop, Martin Huba, Emília Vašáryová, Jiří Fréhar a dalajláma.
Natočeno 1990. Premiéra prvního dílu 15. 2. 1990 (Praha, 28 min.).
Lit.: Moravcová, Barbora: Podoby českého divadla v rozhlasové práci Evy Svobodové. Olomouc : Univerzita Palackého, 2008. – Cit.: Pořad Chuť a vůně divadla sleduje vývoj událostí na kulturní scéně, ke kterému došlo ve dnech 18. listopadu až 10. prosince 1989. V těchto dnech proběhla revoluční stávka umělců. O „sametové revoluci“ ví každý občan České republiky. Kdo ji nezažil, dozví se o ní něco málo jako školák v hodinách dějepisu. Ne ke každému se ale dostane informace o stávce herců, potažmo všech umělců, kteří se významně organizačně, ale také společensky a duchovně podíleli na „sametové revoluci“. Z té vzešla nová vláda a nový prezident republiky, kteří přišli ze sdružení Občanské fórum. Jeho členy byli, kromě jiných, také umělci, pracovníci kulturních institucí, uměnovědci a další.
Při mapování revoluční stávky herců postupovala Eva Svobodová retrospektivně, od „katastrofy“ k „expozici“. Podle informací, které jsem získala v archivu Českého rozhlasu má pořad Chuť a vůně divadla celkem pět částí. Část, kterou jsem podrobila analýze je závěrečná. První část tohoto rozhlasového díla měla premiéru 15. února 1990 na Českém rozhlase 2 Praha. Další díly byly odvysílány prakticky další čtyři týdny po sobě. Všech pěti dílů dokumentuje a popisuje situaci v pražských divadlech před a v průběhu „sametové revoluce“.
Dne 17. listopadu 1989 došlo při pietním shromáždění k uctění oběti studenta Jana Opletala ke střetu široké masy veřejnosti a Veřejné bezpečnosti. Proti sobě stáli studenti a Veřejná bezpečnost s obrněnými vozidly a obušky. Studenti žurnalistiky a posluchači DAMU se na brutální útok rozhodli reagovat stávkou. Na shromáždění v Realistickém divadle, dne 18. listopadu vyzvali studenty a pedagogy ostatních vysokých škol k týdenní stávce a na 27. listopad vyhlásili od dvanácti do čtrnácti hodin generální stávku. 28. listopadu se v Praze ke studentům připojili nejprve kulturní pracovníci. Připojili se k ní divadelníci přítomni shromáždění a večer bylo divákům v divadlech řečeno, že herci vstupují do stávky. Následující dny přicházely zprávy o stávkách ostatních divadel, které se přenesly též na Slovensko. Divadla ale zůstávala otevřená a z jevišť promlouvali k návštěvníkům kromě divadelníků také zástupci jiných kulturních oblastí a představitelé nezávislých iniciativ.
Od shromáždění 10. prosince na Václavském náměstí, kdy byla stávka ukončena, až po okamžik, kdy byla 18. listopadu 1989
v Realistickém divadle zahájena. Pořad je zakončen a kruh revolučních událostí uzavřen vzpomínkou na počátek roku 1990,
který představuje konec jednoho desetiletí a nový začátek v politické situaci Československa. Tehdy navštívil Prahu čtrnáctý
tibetský dalajláma, který se v Realistickém divadle vyjádřil k otázce lásky a svobody. V té době už snad i český národ zakusil
svobodu.
V tomto rozhlasovém pořadu je použita výpověď respondentů, reportážní záběry z exteriéru i interiéru a montáž horizontálně řazených a vertikálně se prolínajících zvuků klaksonů aut, troubení sirén a odbíjení kostelních zvonů, které znějí pořadem jako symbol radosti z vývoje polistopadové politické situace. Jak v úvodu praví průvodkyně pořadem Hana Kofránková, je to „óda na radost“. Po těch slovech slabě zazní ústřední téma stejnojmenné Beethovenovy skladby. Spolu s Hanou Kofránkovou provází pořadem herec Tomáš Töpfer. Jejich prostřednictvím autorka polemizuje s respondenty a klade si otázky. Někdy si na ně odpoví, jindy je ponechá nezodpovězeny. Dvojice náhodně komentuje vyjádření povětšinou anonymních respondentů, od kterých se dovídáme, co stávka herců znamenala, kde a jak vůbec začala, jaká tehdy panovala mezi herci atmosféra a jaké okamžité okolnosti a pohnutky přiměly herce vystoupit z rolí a vstoupit do stávky. Průvodci pořadem často za pomoci metafor a asociací zevrubně popíší nějaký živý obraz či výjev, jehož byla autorka, možná též oni dva, svědkem. Zamýšlejí se nad událostmi, které se staly a důsledky, které z nich vyplynuly.
Jakoby se oba přenesli v čase a prostoru a zcela nezúčastněně a z povzdálí sledovali shromáždění na Václavském náměstí a projev Václava Havla na balkónu vydavatelství Melantrich, odkud, jak nás informuje Tomáš Töpfer, představil složení nové vlády. Jakoby spolu stáli na některé z odbíjejících věží, jejichž zvonění se spolu s řadou jiných ruchů, symbolicky nese celým pořadem. V něm se praví, že ještě před tím, než se shromáždění na Václavském náměstí rozloučilo zpěvem státní hymny řekl Václav Havel: „A na znamení radosti se zítra od dvanácti hodin na pět minut rozezní všechny pražské zvony, tovární sirény a klaksony aut.“ V pořadu se proto rozezvučí shluk těchto tónů a znovu i téma Ódy na radost, kterou je zakončena jeho úvodní část. Z pořadu i z publikace Rok na náměstích se dozvíme, že po Václavu Havlovi promluvili na shromáždění zástupci Občanského fóra. Jmenovitě například Jiří Bartoška, který se jménem Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí vyjádřil pro prozatím symbolické a neoficiální jmenování Václava Havla prezidentem Československa.62 Svědectví o podpoře kandidatury Václava Havla na post prezidenta republiky podává záznam projevu mluvčího koordinačního stávkového výboru umělců Miroslav Macháček ve večerních Televizních novinách. Ve své řeči reaguje na nový pozitivní vývoj v politické situaci a jménem koordinačního stávkového výboru umělců ruší dnem 10. prosince 1989 stávku umělců a pracovníků kulturních institucí. Na konci ze svého projevu cituje: „Podporujeme kandidaturu Václava Havla na úřad prezidenta republiky. V Divadle Na zábradlí, dne 10. prosince 1989, v patnáct hodin, čtyřicet pět minut.“
Přítomný zástupce výtvarníků sochař Olbram Zoubek a zástupce umělců zastupovaných uměleckými agenturami zpěvák Michal Prokop se s tímto stanoviskem ztotožňují. Spolu s Hanou Kofránkovou a Tomášem Töpferem se pak vracíme v čase. Je 2. prosince a jsme v Divadle na Vinohradech. V sále proti sobě stojí herci a diváci. Poprvé vystoupil na jeviště Vinohradského divadla slovenský herec a režisér Martin Huba, který se dojatě vyznává z vřelých citů svých i jeho slovenských spoluobčanů k Čechům. Reaguje na stávající vývoj událostí a těší se z pocitu svobody projevu. Pak přichází s „poselstvím lásky a obdivu“ studentům slovenská herečka Emília Vašáryová a přednese báseň slovenského básníka Jána Svreka o lásce k dětem. Po Emílii Vašáryové následovali zástupci Stávkového výboru studentů, dodává Hana Kofránková a nechává z Vinohrad zaznít dojemnou píseň Svatý Václave, doprovázenou na elektronické klávesy.
Kromě besed s diváky v divadlech zajížděli herci do výrobních závodů ke vznikajícím stávkovým výborům a setkávali se s občany na veřejných shromážděních. Nejmenovaný herec z Realistického divadla vypráví o tom, jak s hercem Josefem Kemrem navštívili město Plzeň a jaký dojem v něm zanechalo setkání s občany mimo pospolité, zdánlivě bezpečné hlavní město.
Poslední slovo patří režiséru Realistického divadla Jiřímu Fréharovi, který podrobně vypráví o 5. únoru 1990, kdy divadlo
navštívil Jeho Svatost čtrnáctý tibetský dalajláma. Asi týden před tímto shromážděním, dne 24. listopadu došlo ke zveřejnění
demise politbyra ÚV KSČ (Ústředního výboru Komunistické strany Čech). „Lidé se radovali, připisujíce této změně v komunistické straně zásadní význam.“ 25. listopadu 1989 zastavil prezident Gustav Husák stíhání politických vězňů a „29. listopadu parlament zrušil hegemonii oligarchie komunistické strany. Tímto okamžikem vznikl právní podklad pro občanskou
rovnoprávnost.“
Hovoří o tom, jaké pocity a dojmy v něm setkání zanechalo a o čem dalajláma promluvil. Jak a o čem mluvil se můžeme
přesvědčit prostřednictvím krátkého záznamu dalajlámova tlumočeného projevu v Realistickém divadle. Jiří Fréhar parafrázuje dalajlámu slovy: „Jestliže člověk má kolem sebe klid a harmonii, má kolem sebe lásku a pochopení, rodí se úplně jiní lidé, než ti, kteří se rodí do neklidných dob.“ Tato slova lze, myslím, symbolicky chápat jako určité opodstatnění celé sametové revoluce“, která na území Československa na podzim roku 1989 proběhla.
Autorka tedy posluchači předkládá pohled do historie československého státu. Pracuje s archivními zvuky, reportážními
záběry předrevolučního, revolučního a porevolučního dění, jako byla politicky laděná divadelní představení, veřejná shromáždění a jiná setkání, hudební produkce, které se v rámci shromáždění odehrály a vyjádření svědků těchto i jiných událostí, kteří popisují též atmosféru, která v oněch dnech v zemi panovala. K řazení záběrů přistupuje autorka retrospektivně. Jako jeden ze svědků „sametové revoluce“ sděluje své zážitky a dojmy prostřednictvím dvou vypravěčů, kteří jsou zároveň určitým organizujícím činitelem pořadu, nacházejícím se mimo konkrétní čas a prostor. Příslušné složky pořadu opatřují a spojují do souvislostí věcným, jindy zase polemickým až zmatečným komentářem, který ale přidává pořadu na dramatické působivosti a nutí posluchače k zamyšlení, čímž udržuje jeho pozornost. Pořad má blízko k rozhlasové reportáži. Stejně jako ona, „plní zároveň jak funkce zpravodajské, tak také funkce analytické nebo dokumentárně zobrazovací publicistiky.“ Má v sobě četné emocionální prvky a pokud bych měla na tomto místě pořad hodnotit, citovala bych pana Josefa Branžovského, který napsal: „Dobrá publicistika obsahuje téměř vždy i prvky umělecké stylizace textu v detailech i v celku.“