Evžen Boček. Audiokniha. Četba z nejvtipnějšího románu poslední let.
Čte Veronika Kubařová.
Natočeno 2014. Vydal OneHotBook v roce 2014 (1 CD MP3, AK 031, 6 hod. 31 min.).
Pozn.: Frank Kostka je potomek českého šlechtického rodu, žijící v New Yorku. Po pádu komunistického režimu se v doprovodu manželky Vivien a dcery Marie vrací do Čech, aby převzal rodové sídlo. Kromě zámku získává hraběcí rodina i personál: konzervativního kastelána, hypochondrického zahradníka a prostou ženu z lidu, která vaří, uklízí a ráda si cvakne. Společně pak prožívají spoustu veselých příhod. Audiokniha neobsahuje sex, násilí, vraždy, úchylky ani hluboké myšlenky a její jedinou ambicí je pobavit čtenáře. (anotace)
Lit.: Zbranek Biernátová, Olga: Zachumlejte se do peřin a pusťte si Aristokratky + SOUTĚŽ. In web Neoluxor, 15. 12. 2014 (článek + ukázky k poslechu). – Cit.: Nejlepší humoristická kniha roku 2012, ověnčená Cenou Miloslava Švandrlíka, se právě dočkala audiozpracování. Šest a půl hodiny dlouhý zážitek z hradu Kostka si určitě nenechte ujít, hlavní vypravěčka Veronika Kubařová si vás doslova podmaní.
Rodina Kostků se po letech ve Spojených státech vrací na rodové sídlo, které získala v restituci. Škudlivý otec, matka pod vlivem četby o princezně Dianě a devatenáctiletá Marie, která by podle tradice měla cca za rok umřít, se střetávají s tvrdou českou realitou. Ta je ve vlasti vítá tak trochu zchátralým zámkem s líným kastelánem Josefem, hypochondrickým a deprimovaným zahradníkem, co vypadá jak Spock, a hospodyní, která všechno vaří na sádle (navíc posilněná ořechovkou). Šlechtické sny o blahobytu se rázem rozpadají a všichni se pod taktovkou despotické organizátorky Milady chopí plánu na totální zámek, který bude pro návštěvníky minimálně tisíckrát atraktivnější než Schwarzenbergův Orlík a dopomůže jim ke kýženému jmění.
Mix, který dokresluje zchudlý šlechtický rod, hamižné služebnictvo, nezvládnutelná zvěř, neexistující strašidla, zpěvačka Helenka Vondráčková, kníže Schwarzenberg, návštěvnice Deniska s modrou rtěnkou, Himmlerovo apartmá a situace se záchody, má jediný úkol: pobavit své čtenáře/posluchače. Já jsem se sice po zemi smíchy pořád neválela (i když hraběcí psi Olin a Laďa mě ze židle skoro shodili), ale rozhodně dávám dílu jako celku palec nahoru. Čas strávený poslechem byl nesmírně příjemný a jednoznačně se mu podařilo vyvolat ve mně touhu po dalším dílu. (Edit: nevydržela jsem čekat na audioknihu, takže jsem přečetla druhý díl na papíře a nemůžu se dočkat, až ho Veronika namluví, dám si ho pak znovu). Ideální během sychravých dnů!
V podání Veroniky Kubařové si poslech audioknihy Poslední aristokratka opravdu užijete. Veronika má příjemný, mladistvý hlas, dokonale vyslovuje a pro roli stále ještě živé Marie se hodí bez výhrad. Do přednesu umí dostat Mariin nadhled i vtip, dokonale imituje americkou matku i kastelána Josefa. Opravdu si neumím představit, že by se tohoto humoristického knižního klenotu zhostil někdo lépe. Zkrátka se to poslouhalo parádně! Plus si zaslouží i hudba, která se postupně zajímavě mění a doplňuje. Prý má navozovat správnou ironicky zámeckou atmosféru. Nevím, co si pod tím autoři představují a jestli to mohu potvrdit, ale bylo to pěkné a hudba nerušila.
Poslední aristokratku si určitě kupte. Myslím, že obstojí i jako ideální dárek pro rodiče či prarodiče.
Hodnocení: 90 %
Lit.: Kamberský, Jakub: Evžen Boček: Poslední aristokratka. In web Audiokniha roku, prosinec 2014 (recenze). – Cit.: Nakladatelství OneHotBook na mne působí jako určité zjevení ve světě audioknih. V přehledu vydaných titulů na první pohled zaujme jeho dramaturgická strategie přenášet do audiopodoby světové trháky (detektivky Joa Nesbøho), ale i mapovat tuzemskou produkci (Rudiš, Soukupová). Tituly jsou to vždy pečlivě natočené, interpretované hereckými špičkami zavedených jmen, i takovými, která se světem auditivního umění nemají dosud bohaté zkušenosti. Je pozoruhodné, že takřka pokaždé záměr vyjde a dílo se snoubí s interpretem. Takovým případem je i čerstvá novinka, humoristický román Evžena Bočka Poslední aristokratka v interpretaci půvabné herečky Veroniky Kubařové.
Poslední aristokratka
Než se zaměřím na nahrávku samotnou, bude nutné předeslat pár slov k titulu: v divokých 90. letech získá americká rodinka v restituci moravský zámek Kostka. Hamižný otec, bláznivá matka a pragmatická dcera přijíždí na rodinné sídlo a spolu se svéráznou uklízečkou, apatickým zahradníkem a líným kastelánem rozvíjejí plány jak získat peníze a zpřístupnit zámek veřejnosti. Na mnohdy až absurdní smršť událostí nahlížíme z pohledu devatenáctileté dcery, která své zážitky předkládá v deníkových zápiscích.
Román je napsán velmi vtipným a svižným jazykem, takže poslech šestihodinové nahrávky uplyne jak voda. Režisérka Jitka Škápíková měla šťastnou ruku při výběru interpretky – Veronika Kubařová uplatňuje svůj komediální talent, dovede pracovat s ironií a sklouznout i k parodii, žádá-li si to předloha. Zprvu je sice patrné, že se s textem postupně seznamuje, s přibývajícím časem s ním ale více a více sounáleží. Do role autorky deníkových zápisků se dokáže zcela vcítit a všechny její hlasové odstíny jsou snadno uvěřitelné. K vrcholům jejího výkonu jistě patří parodování hitů Heleny Vondráčkové, čtení dotazníků či herecká etuda, v níž předvádí otce, bezradně cvičícího psy. Nelze než si přát, aby Poslední aristokratka nadchla nejen posluchače, ale neunikla ani rozhlasovým tvůrcům, kteří by Veronice mohli dát větší prostor, třeba v rozhlasové četbě na pokračování.
Mimochodem, existuje ještě jedna audioverze Poslední aristokratky, a sice rozhlasová nahrávka pořízená v olomouckém studiu. Režie se ujal Tomáš Soldán a interpretace byla svěřena Vendule Fialové. Její přednes je řemeslně dobře zvládnutý, chybí mu ovšem hravost a odlehčenost, kterou nabízí nahrávka audioknižní.
Co se úprav textu týče, v obou verzích k nim dochází. V rozhlasové zůstalo dost pasáží, které pro posluchače nepůsobí až tak vtipně, jako pro čtenáře. Za všechny zmiňme mikulášskou scénu v níž rodinka prchá z hotelu. Zásahy do textu také často zabíjí vtip: zatímco v knize např. čteme, že otec v údivu použil slovní spojení „a kurva“, který dcera neznala a význam musela hledat ve slovníku, v rozhlasové verzi slyšíme, že otec požil úsloví „já se z toho poseru“. A vtip je pryč – přílišná korektnost a strach z vulgarismů se zde vskutku nevyplatila. Jitka Škápíková v audioknižní verzi sice taktéž přistupuje k mírným úpravám v textu, vyškrtala ale právě ty scény, které pro uši tolik nefungují. Třeba právě onu mikulášskou.
S přihlédnutím ke všemu řečenému vychází verze s Veronikou Kubařovou jako svěží, zábavná, k poslechu příjemná nahrávka. Pokud lze větu „konec prvního dílu“ chápat jako příslib pokračování, doufejme, že je bude číst opět Veronika Kubařová. Jinou aristokratku už totiž chtít nebudete.
Lit.: Strnad, Radek: Veronika Kubařová: Poslední aristokratka je zábavná Severní Čechy. In Ústecký deník, 6. 4. 2015 (rozhovor). – Cit.: Herečku Veroniku Kubařovou známe jako Ninu, krásnou dceru statkáře z Čechovova dramatu Racek. Načetla ale také humorný román Poslední aristokratka, honosící se Cenou Miroslava Švandrlíka za rok 2012.
Vybavíte si, kdy jste četli knihu tak vtipnou a zábavnou, že jste ji museli dočíst vcukuletu? A když vás někdo u té bohulibé činnosti rušil, neměli jste ho rádi? Sám takto doporučím pěknou knihu Evžena Bočka „Poslední aristokratka“, kterou jako audioknihu pro vydavatelství OneHotBook načetla herečka Veronika Kubařová.
Jsem za ni vděčná
Byla to vaše první zkušenost s natáčením audioknihy?
Poslední aristokratka je mou první zkušeností se čtením audioknihy a jsem za ni moc vděčná, protože mě to hrozně bavilo, ale mám také pocit, že jsem se toho hodně naučila. Protože i moji kolegové a to už mám za sebou několikaletou divadelní praxi mi řekli, že jsem se zlepšila v mluvě. Že jsem si vylepšila artikulaci, protože na mikrofon musí být čtenému opravdu dobře rozumět. Hlasité čtení je vůbec dobrý trénink.
Překvapilo vás ve studiu něco?
Překvapením pro mě bylo, že zvládnu číst opravdu nejdéle čtyři hodiny. Pak už se mi pletou písmenka, hlas klesá níž… že to nepřetržité čtení, ač s drobnými pauzami, má zkrátka nějakou kapacitu. Bylo čtení humoristického textu náročnější na to, abyste správně trefila tón, náladu, pointy? Na začátku nahrávání jsme si s režisérkou Jitkou Škápíkovou popovídaly o tom, jak to cítíme, a měla jsem pocit, že humoristické texty se musí dělat trošku s odstupem a nadsázkou, aby ty pointy vycházely jakoby suše. Člověk se navíc postupně s tím textem určitým způsobem sjednotí a už chytí jeho vlastní rytmus. Se šipkami Dělala jste si při svém vlastním čtení do textu poznámky? Ze začátku jsem si označovala přímé řeči barevně, když jsem měla pocit, že by se to mělo říct jinak než jen vyprávěním. Podtrhávala jsem si a u dlouhých souvětí jsem si dělala šipky, abych věděla kam dojít a podobně. A časem mě víc těch poznámek zavádělo, než když jsem to četla spatra a přirozeně. Najednou jsem si říkala, proč tady mám vykřičník, když jsem v tu chvíli měla pocit, že pocitově by tam důraz být neměl. Takže jsem to pak nechávala tak půl na půl podle poznámek a podle pocitů. Líbí se vám Marie (III.) Kostková z Kostky? Líbí se mi, že má smysl pro humor a nadhled nad proběhnuvšími situacemi, že to příliš neprožívá a umí se tomu zasmát. Že celou svou rodinu vidí jakoby z ptačí perspektivy, což je příjemné nejen na čtení, ale i do života. Ale baví mě i to, jak je coby Američanka v Čechách z některých věcí vyjukaná, je trošku naivní a něčemu nerozumí nebo to teprve poznává. Jak vás bavilo prostředí, kde se příběh odehrává? Líbil se mi ten kastelánský vhled do praktických věcí schválně jsem se na to ještě ptala svého přítele, který dlouhou dobu prováděl na zámcích a hradech, který mi potvrdil, že to tak fakt chodí. Že se občas říká návštěvníkům mufloni, při prohlídkách se ztrácejí nejrůznější předměty a průvodci doufají, že bude pršet a nikdo nepřijde… Veselá společnice Co se vám při natáčení líbilo? Poslední aristokratka mi byla příjemnou, veselou společnicí do sychravých dnů. V poslední době hraji náročné, tragické divadelní role: Vančurovu Markétu Lazarovou, Mášu v Turgeněvově Rváči, Honey v Kdo se bojí Virginie Woolfové, Ninu v Čechovově Rackovi…Vedle těch šílejících a trpících postav pro mě byla Aristokratka duševním pohlazením. A doufám, že taková bude i pro posluchače. Že udělá radost, zlepší náladu, potěší a navodí pocit odpočinku. Celé to fakt byla velká radost.