Ivan Klíma. Rozhlasová hra. Asistentka režie Mirka Hajská. Technická spolupráce Gustav Dostál a Eva Fišerová. Dramaturg Dalibor Chalupa. Režie Josef Červinka.
Osoby a obsazení: předseda soudu (Čestmír Řanda), archivář (Josef Chvalina), holič (Jiří Bruder), inženýr (Zdeněk Řehoř), kapitán (Josef Velda), medik (Jaroslav Kepka), mlékařka (Jaroslava Drmlová), velitel věznice a stráž (Vladimír Čech I.).
Natočeno 1968. Premiéra 11. 6. 1968 (Praha – RPD, 19:51 – 20:59 h.; 66 min.). Smazáno.
Pozn.: V roce 1967 byla hra pod názvem Die Geschworenen uvedena německy v produkci stanic NDR a SDR.
Lit.: n: Svědomí nejen porotců. In Večerní Praha, 11. 6. 1968 (recenze).
Lit.: anonym: Ivan Klíma: Porota. In Československý rozhlas a televize 24-1968 (4. 6. 1968), s. 16 (článek). – Cit.: Požádali jsme autora, aby ke své první rozhlasové hře řekl několik slov. Zde jsou: Porota celým svým dějem i hlavními motivy připomene asi to, o čem se v poslední době snad nejvíc hovoří — procesy.
Netvrdím, že jsem při psaní — tehdy před dvěma lety na tyto politické procesy nemyslel, původní a bezprostřední podnět k napsání hry byl však poněkud jiný. Tím podnětem bylo pro mně zasedání stranické skupiny ÚV svazu spisovatelů, které jednalo — ostatně ne z vlastního popudu — o zastaveni či nezastavení časopisu Tvář. Ještě než zasedaní začalo, přečetl tehdejší šéf ideologického oddělení p. Pavel Auersperg usnesení předsednictva strany, které žádalo de fakto zrušení časopisu a upozornil, že toto usnesení je pro členy strany závazné a potom zahájil rozpravu. Nejprve jsme si uvědomili absurditu tohoto postupu, ale pak z jakési umíněnostl či vzdoru začali někteří diskutovat. Během několika hodin jako bychom zapomněli, že vše je přece rozhodnuto. Nezažil jsem vášnivější rozpravu. Po půlnoci jsme my odpůrci administrativního zásahu cítili, že vše je vybojováno. Naše argumenty nebyly vyvráceny, zatímco vina časopisu nebyla prokázána. Diskuse ustala a tu teprve hledíce do usměvavé tváře šéfideologa, jsme si uvědomili, že rozhodnutí, vlastně bylo dávno učiněno. Obžalovaný, jehož jsme právě obhájili, byl již bez hlavy.
Tak jsem přišel na nápad napsat hru o situaci lidi v absurdním systému, který si svolává porotu k soudu a po vykonání svévolně uloženého trestu, který klade otázky, na něž jakákoliv odpověd: ano i ne, je stejně bezcenná a bezvýchodná.
Hru jsem v polovině přerušil, napsal místo toho novelu na stejné téma, hru potom předělal pro rozhlas. Měla premiéru už téměř před rokem v západoněmeckém rozhlasu. Později si düsseldorfské divadlo objednalo znovu divadelní adaptaci této hry.
Pro autora je vždycky trochu smutné a nemorální, když se jeho hry hrají „venku“. A mají jenom malou naději dostat se k těm, pro něž byly určeny. Snad skutečnost, že tentokrát tato malá naděje vyšla — slibuje i naději daleko významnější, že už nikdy nebudeme usedat k podobným soudům, že už si nedáme vzít právo sami klást otázky o věcech a problémech nejpodstatnějších.
Lapková, Pavla: Rozhlasová hra ’66. In Kulturní tvorba, roč. 5, 19. 1. 1967, č. 3, str. 12.
Lit.: -pl- (Lapková, Pavla): Svou první hru pro rozhlas… In Kulturní tvorba, 25/1968, 20. června 1968, s. 12 (recenze). – Cit.: Svou první hru pro rozhlas napsal prozaik Ivan Klíma před dvěma lety a v minulých dnech ji v československé premiéře (byla totiž uvedena již před rokem v západním Německu) uvedla stanice Praha v režii Josefa Červinky. Autor ke své rozhlasové prvotině v časopise Československý rozhlas kromě jiného řekl, že jej k napsání Poroty (tak se hra jmenuje) nevedly ani tak politické procesy jako jednání výboru Svazu spisovatelů o tom, zda zastavit či nezastavit časopis Tvář. Mnohým čtenářům se případ tohoto časopisu osvětlil asi teprve nedávno, kdy se o něm znovu psalo. Nicméně většině posluchačů rozhlasu bez ohledu na tento fakt Porota jistě daleko více připomněla naše inscenované procesy. Šestičlenná porota (sestávající z inženýra, archiváře, holiče, medika, mlékařky a kapitána) má posoudit vinu či nevinu muže obžalovaného z vraždy. K hlavnímu přelíčení soudu, které má definitivně vynést rozsudek, se však obžalovaný nedostaví, protože byl z blíže neurčených důvodů popraven. Aby však bylo spravedlnosti učiněno zadost, musí porota i potom vyřknout své mínění. Situaci, ve které zamčení porotci uvažují, jak rozhodnout, hrozilo nebezpečí, že bude jen kabinetní diskusí plnou velkých slov o vině nebo nevině. Autor však dodržel zásady líčení kriminálního případu a posluchač je do poslední chvíle zvědav na pravdu (okolnosti vraždy jsou velmi nejasné). Hra naznačila, že nejvýstižnější formou vyjádření pocitu z oněch minulých nespravedlností (ať už to byly procesy, u kterých se stínaly hlavy lidí či hlavičky časopisů), je právě absurdní hra. Neboť seberealističtější a sebedetailnější vykreslení každého z inscenovaných soudních jednání nemůže dnes vystihnout iracionální atmosféru, ve které se odbývaly. O režii Josefa Červinky lze říci, že byla v nejlepším slova smyslu umírněná – nezdůrazňovala ani dobro ani zlo a nepřehnala také míru absurdity v její vlastní formě.