Karel Tachovský. Rozhlasová hra. Hudba Zdeněk Pololáník. Instrumentální soubor řídí Jiří Hanousek. Zvuk Jaromír Pěnčík. Natáčení a sestřih Jana Kuchovská. Mixáž Věra Binková. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Olga Zezulová.
Osoby a obsazení: pan Z (Ladislav Lakomý), dívka (Libuše Vaněčková), Hamlet (Rudolf Jurda), Don Quijote (Josef Štefl), Faust (Rudolf Krátký), Tytirus (Jaroslav Kuneš), Sancho Panza (Pavel Kunert), farář (Rudolf Chromek), lazebník (Karel Kabíček), Polonius (Arnošt Navrátil), Mefistofeles (Dobroslav Riegl), dozorce (Jiří Tomek)
Nastudovalo Brno. Natočeno 30. 4. 1969 (9:00 – 13:00 h., studio 7). Premiéra 17. 10. 1969 (Třetí program, 20:03 – 20:54 h.; 50 min.). Obnovená premiéra 16. 7. 2013 (ČRo 3 Vltava, 21:30 – 22:23 h.; 51 min.). Repríza 22. 2. 2026 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.
Pozn.: Jak mohou hrát v jedné hře Hamlet, Don Quijote, Sancho Panza, Faust i Mefistofeles? To ví jen pan Z., kterého pronásleduje potřeba vzkřísit ve své paměti dávné literární postavy a uchovat je pro generace, které přijdou po apokalypse. (anotace)
Lit.: anonym: Karel Tachovský: Chatrná paměť pana Z. In web ČRo, červenec 2013 (článek). – Cit.: Reprízou inscenace Chatrná paměť pana Z. si v Klubu rozhlasové hry připomínáme významného dramaturga a autora rozhlasových her Karla Tachovského.
(…) Do literárně-dramatické redakce brněnského studia československého rozhlasu nastoupil na konci padesátých let a výrazně se zasadil o obrodu původní rozhlasové dramatiky – ať už jako dramaturg her Milana Uhdeho, Miloše Rejnuše, Antonína Přidala a Ludvíka Kundery, nebo jako autor vlastních rozhlasových her.
O vysoké úrovni tehdejší rozhlasové produkce brněnské literární redakce svědčí i Tachovského napůl snová, napůl apokalyptická vize Chatrná paměť pana Z. Hlavního hrdinu v podání Ladislava Lakomého pronásleduje neodbytná potřeba vyvolat ve své děravé paměti nejdůležitější myšlenky, literární postavy a pasáže od počátků světového písemnictví a zachránit je pro pokolení, která snad po čase znovu svět zdecimovaný blíže neurčenou katastrofou. Inscenaci natočila režisérka Olga Zezulová v roce 1969. (…)
Lit.: Ptáček, Jaromír – {Velíšek, Martin}: Karel Tachovský: Chatrná paměť pana Z. Napůl snová, napůl apokalyptická vize do budoucnosti. In web ČRo 3 Vltava, 22. 2. 2026 (článek). – Cit.: Hlavního hrdinu v podání Ladislava Lakomého pronásleduje neodbytná potřeba vyvolat ze své děravé paměti nejdůležitější myšlenky, literární postavy a pasáže od počátků světového písemnictví. Chce je tak zachránit pro pokolení, která snad po čase znovu zalidní svět zdecimovaný blíže neurčenou katastrofou. (…)
Karel Tachovský do literárně-dramatické redakce brněnského studia československého rozhlasu nastoupil na konci padesátých let a výrazně se zasadil o obrodu původní rozhlasové dramatiky – ať už jako dramaturg, nebo jako autor vlastních rozhlasových her a adaptací.
Dramaturgicky spolupracoval na textech her Milana Uhdeho, Miloše Rejnuše, Antonína Přidala a Ludvíka Kundery, pro rozhlas upravil například Brechtovy hry, (Lukullův výslech, Strach a bída třetí říše), blízko měl i k náročné poetice Vladislava Vančury (Jezero Ukereve, Rozmarné léto, Učitel a žák, Hrdelní pře) a k antické klasice (Aischylův Prométheus). Z moderní dramatické světové poezie upravil hru Janise Ritsose Žena a moře.
Jako samostatný autor zaznamenal Tachovský úspěch osobitou variací antického námětu Kudy bloudí Odysseus (uvedena i v Polsku, Jugoslávii a NSR) nebo právě hrou Chatrná paměť pana Z., v níž nechává ožívat své literární lásky. Po srpnu 1968 koncipoval triptych Královská sonáta, soubor sebereflexí tří významných českých panovníků, na kterém se spolupodíleli Ludvík Kundera a Antonín Přidal. Tachovského Zpověď Václava II. v hodině smrti se zabývá osudovostí rozhodnutí a osobní odpovědností vládce v závažných historických okamžicích.
S nástupem normalizace musel Karel Tachovský v roce 1970 z rozhlasu odejít. Ještě se stihlo odvysílat několik jeho detektivních příběhů pod pseudonymem Karel Kalenda, pod jménem Tachovského manželky Blanky Budínové pak v roce 1985 hra Kvintet.
Jejich autor ovšem našel jen práci pomocného dělníka, později expedienta v Královopolské strojírně Brno, několik let byl zaměstnán v archivu Moravské galerie v Brně. K rozhlasové tvorbě se vrátil až nedlouho před svou smrtí, koncem osmdesátých let, jako autor několika původních titulů, například hry Jak poradit panu králi.