Maxim Gorkij. Hra. Rozhlasová úprava Valerie Sochorovská. Hudba Jiří Váchal, hrají Květa Honlová a Ivo Kieslich. Improvizace na kytaru Ladislav Tůma. Záznam a střih Anna Suchánková. Zvuk Václav Smitka. Asistentka režie Hana Kofránková. Dramaturgie Zuzana Kočová. Režie Josef Melč.
Osoby a obsazení: Antipa Ivanovič Zykov (Martin Růžek), Sofie, jeho sestra (Věra Galatíková), Michal Antipovič, jeho syn (Ladislav Potměšil), Anna Markovna Celovaněvová (Libuše Havelková), Pavla, její dcera (Gabriela Vránová), Muratov, lesník (Jaromír Spal), Hoevern, Zykovovův společník (Karel Urbánek), Šochin (Miloš Nedbal), Tarakanov (Vladimír Huber), Sťopka (Magda Weigertová).
Natočeno 1976. Premiéra 12. 12. 1976 (Praha – RPD, 19:20 – 20:30 h.; 66 min.) v cyklu Festival her Maxima Gorkého. Repríza 12. 11. 1978 (Praha, 19:15 h.); 26. 3. 1979 (Praha, 19:15 h.); 6. 12. 1981 (Praha, 19:15 h.). Obnovená premiéra 29. 6. 2025 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.
Pozn.: Jedno ze slavných rodinných dramat Gorkého, které podobně jako jeho „Jegor Bulyčov“ ukazuje na rozpadu rodiny ruského kapitalisty i zárodky rodící se revoluce. (anotace)
Lit.: Velíšek, Martin: Maxim Gorkij: Zykovovi. In web ČRo 3 Vltava, 29. červen 2025 (článek). – Cit.: V domě obchodníka se dřevem Antipy Zykova vrcholí přípravy na svatbu. Ženit se má jediný syn majitele a nevěstou je mladičká chovanka pravoslavného kláštera. Antipova náhlá vášeň pro vyvolenou jeho syna však obrátí život hrdinů vzhůru nohama… (….)
Hru Zykovovi napsal Maxim Gorkij v roce 1912, v období hluboké deprese ve všech vrstvách ruské společnosti, stavu, který jedna z postav charakterizuje replikou „došlo ke zmatení pojmů“… Prakticky všechny postavy stíhá tragický konec. Na individuálních osudech členů jedné široké domácnosti se snaží Gorkij postihnout výbušnou, neudržitelnou situaci v předvečer zásadních společenských změn. Poprvé byla hra uvedena v Petrohradě v roce 1918.
Ruský básník, prozaik a dramatik, vl. jménem Alexej Maximovič Peškov, se narodil se v Nižnom Novgorodě, zemřel v Gorkim u Moskvy. Vzděláním byl samouk. Roku 1892 vydal v Tbilisi svou první povídku Makar Čudra. V roce 1898 mu vyšla první dvousvazková sbírka povídek, která se v Rusku i v zahraničí setkala s velkým ohlasem. Slávu, jakou zaznamenalo jeho první drama Na dně z prostředí lumpenproletariátu, ať už v inscenacích MCHATu nebo Maxe Reinhardta v Berlíně, už žádná jeho hra nepřekonala.
V roce 1905 byl Gorkij spoluzakladatel prvních legálních bolševických novin Novaja žizň. V té době se seznámil s Leninem a jejich těsný, byť proměnlivý vzájemný vztah přetrval až do Leninovy smrti. V roce 1906 byl Gorkij nucen odejít do exilu. Po amnestii v roce 1913 se vrátil do Ruska a začal psát rozsáhlou autobiografickou trilogii (Dětství, Mezi lidmi a Do světa). Zasazoval se o uchování ruského kulturního dědictví, pečoval o mladé spisovatele. V roce 1921 přiměl Lenin Gorkého k novému exilu. Do roku 1924 žil v Německu a Československu. Jeho poměr k Sovětskému svazu zůstal rozpolcený. Dokončil autobiografickou trilogii Moje univerzity, dále Podnik Artamonových, Život Klima Samgina. Po návratu se Gorkij plně přihlásil k stalinskému režimu, stal se předsedou Svazu spisovatelů. Dokonce se podílel na apoteóze pracovních táborů při stavbě Bělomorského kanálu. Ještě za svého života se stal pevnou součástí sovětské propagandy.
Některé prameny uvádí, že byl usmrcen lékařskými zásahy na pokyn svého údajného přítele Stalina.