Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Aristofanes. Starořecká komedie. Rozhlasová úprava Theo Fleischmann. Překlad a úprava dr. Karla Milcová. Hudba dr. Karel Reiner. Režie Emil František Burian. Úvod k inscenaci četla Lola Skrbková.

Osoby a obsazení: Trygaios (Zdeněk Podlipný), dvě dcery (Marie Burešová a Jiřina Stránská), dva otroci (Bohuš Machník, Emil Bolek), Hermes (Miloš Liška), bohyně války (Lola Skrbková), čtyři mužské hlasy (Václav Vaňátko, Vainar, Kühmund, Kozák), dva ženské hlasy (Sylva Havránková, Helena Honzíková), tři zbrojaři (Miloš Liška, Emil Bolek, Bohuš Machník).

Premiéra – po dvou odkladech (nemoc a úmrtí TGM) – 15. 11. 1937 (Radiojournal Praha, 20:50 – 21:30 h.), záznam na blatnerfonu se nedochoval.

Lit.: Mázerová, Romana: E. F. Burian a rozhlas 1928 – 1938. Praha: Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, 1995.

Havel, M., Národní osvobození, 17. 11. 1937 (recenze).

Lit.: Svět mluví, roč. 6, čís. 15/16 (recenze). – Cit.: „Režisér nenechal jediného nápadu (…) bez využití, často až provokativně ostrého, ale vždy pádného a vhodného. Každá postava (…) byla typisována a přinášela svůj humorný a skladebný přínos. Na počátku podal Burian skvělou komedii, ale přece jen s omezením, aby se potom tím důrazněji mohl rozezpívat svěžím lyrismem míru (…). Je vzorem zralého, živého a silného slova. Vše, co jsme zatím slyšeli v podzimní sezoně, bylo nudné, chudé a bezbarvé ve srovnání s tímto oživeným Aristofanem.“

Lit.: anonym: Starořecká politická komedie. K provedení Aristofanovy komedie Mír v rozhlase Prahy. In Radiojournal 35/1937 (28. 8. 1937), s. 7 – 8 (článek). – Cit.: Není to jediná kniha o dějinách dramatu a divadla, v níž se při pojednání o vzniku a vývoji komedie dočtete, že ve staré Řecku zastupoval tento útvar dramatický do značné míry to, co dnešnímu člověku dávají noviny. Komedie měla za úkol zachycovat! aktuálnosti, zabývati se nejzávažnějši sensací doby a zaujmouti stanovisko. Jestliže tragedie líčila především děje heroické, citujíc na scénu postavy bájeslovné a mající svou myšlenkou ethickou věčnou platnost, komedie naproti tomu byla záležitosti dne či doby úzce vymezené; jestliže tragedie dávala poučení pro celý život, komedie dávala divákovi názor na tu kterou událost, na poměry politické či společenské své doby. Jako tragedií, tak soutěžilo se i komedií, a vítězila-li tam sila myšlenky, zde vyhrávalo se útočností vtipu, břitkostí, pádnými ranami satiry.

Starořecká komedie měla tři proslulé básníky: Kratina, Aristofana a Eupolida a pokud prostředního se týče, „měl sílu Kratinovu, aniž dostihl však jeho břitkosti a půvab Eupolida, jenž ho však překonal uhlazeností.“ Nicméně; Aristofanes jediný zůstal živý a vybojoval si několika ze svých dél trvalé místo v divadelním repertoáru: především těmi, jejichž tendence se nepřežila. Máme-li na zřeteli dramaturgii doby nejbližší, tedy nejvíce proslula Aristofanova „Lysistrata“ s motivem stávky manželek, které tím, že odpírají svým mužům soužití, donutí je ke skončení války. Doba současná dává však před „Lysistratou“ přednost hrám orientovaným politicky, jež ožívají novou aktualitou. Nezapomínejme, že svůj vtip a satiru brousil si Aristofanes na Kleonovi a že tento Kleon byl diktátorem, který utiskoval demokratické Athéňany. Aristofanes šel proti němu s demagogickou satirou a ta byla diktována vášnivou láskou dramatikovou k lidu, který byl mu udržovatelem národní síly a zárukou zdárného národního vývoje. Má tedy satira Aristofanova spolu s notou sociální i silný prvek národní a demokratický a dokud ten je podkladem, má Aristofanes pevnou půdu pod nohama a je ve svém projevu nejsilnější: tím okamžikem, kdy nebezpečí, jež z diktátorství Kleonova hrozilo athénskému lidu, pominulo, Aristofanes upadá.

Život Aristofanův je rámován daty 446—385 př. Kr. a ačkoliv jeho hry, pokud se dochovaly, svědčí o životě bouřlivém, nevíme o něm takřka nic. Nebylo mu ještě dvacet let, když vstoupil do řady dramatiků a získal si rázem slávy. Snad po ní netoužil anebo měl důvod jiný: nerad podpisoval své hry a dával je přečasto hráti, uváděje jako autora Filonida či Kallistrata, na sklonku života pak schovával se za jméno svého syna Arota. Jak řečeno, bližší údaje o životě Aristofanově chybí: vytušíme však jasně z jeho her, že byl exponovanou osobou ve veřejném životě, nejen uměleckém, nýbrž i politickém a že byl jedním z duchovních vůdců své doby a měl zajisté přízeň lidu. Nemíti ji, sotva by si byl mohl dovoliti táhnouti ve svých hrách proti představitelům vlády, která přec byla — ať spravedlivá či nespravedlivá — z vůle lidu. Není pochyby, že Aristofanes vykonal velké dílo svou politickou satirou, ale zároveň není sporu, že mohl je dovršiti, kdyby si byl počínal taktičtěji: právě jeho dravost, nevyhýbající se otevřenému osobnímu napadání charakteru až fanatického, vedla k značnému omezení svobody slova na scéně a zdržela tak vývoj komického básnictví.

Tvorba Aristofanova bývá rozdělována do tří kategorii. Prvá obsahuje pět her a to „Acharnské“, „Jezdce“, „Oblaka“, „Vosy“ a ,,Mir“; jsou to vesměs komedie rázu politického, satiry, naplněné prudkými invektivami. V kategorii druhé, kde najdeme „Ptáky“, „Lysistratu“, ,,Ženy o Thesmoforiích“ a „Žáby“, shledáváme se s notou politickou jen řídce a právě tak zde mizí již útočný tón: v této době, kdy válka peloponeská chýlila se ke konci, Athéňanům nepříznivému, mizí s jeviště veřejného života Kleon. To vše je příčinou zdrženlivosti básníkovy a jeho obratu od kritiky osob ke studování obecné mentality a povahy lidu.

Politický akcent není charakteristickým ani pro kategorii třetí, do níž řadíme „Ženský sněm“ a ,,Bohatství“: zde jeví se už průkazně úpadek básníkův, hlásící se nejednou již v údobí předchozím. Zatím co dříve Aristofanes dovedl říci přesně své a to s takovým důrazem, že musil střhnouti na svou stranu, nyní — snad tu hrály roli i ušněrované poměry — dává přednost fantasii, která před někdejším názorovým usměrňováním dává přednost zábavě, značně již bezzubé.

Je zvláštní, že právě ona poslední známá hra Aristofanova mívala největší oblibu. Po letech však alegorickou komedii o bohatství vystřídala v přízni jednak „Lysistrata“, jednak ,,Jezdci“, posléze pak ožila komedie .,Mír“, třebaže přísná věda literární nestaví tuto hru, hranou r. 421 př. K., nijak do popředí tvorby básníkovy. Naopak, nazývá ji chabou, a tato výtka míří na závěr, který vskutku je neúměrný tomu, co předchází. Nicméně je pochopitelná přízeň, které se hra těší u divadelních dramaturgů dnešní doby: dnešní doba dává hře obzvláštní aktualitu, jednak svým demokratickým akcentem, jednak řadou narážek, jimž v současnosti nechybí pikantnost. Nazývá-li se ,,Mír“, je zřejmo, že nezaujímá kladné stanovisko k válce a válka je pozadím této komedie, v niž jde o osvobozeni bohyně Míru, uvězněné bohem války v jeskyni. Tím, kdo se vydá do boje za osvobození uvězněné, je prostý vinař a tento agitátor sežene dělný lid a vykoná, co si předsevzal. Sklidí dík i nevděk: dik od prostého lidu a rolníků, zlobu od výrobců zbraní.

Z toho, co letmo naznačeno, je zřejmo, v čem tkvi aktualita Aristofanovy komedie, která v přítomné době byla nejednou zpracována nově a vyostřena její tendence. Zlákala i belgického rozhlasového dramatika Theo Fleischmana: na rozdíl však od jiných adaptátorů sluší Fleischmanovi přiznati, že svou úpravu podnikal se zřetelem k Aristofanovi a nikoliv se snahou po aktuální sensačnosti. Oprostil básníkovo dílo od všeho zastaralého, pročistil je a dal mu ostřejší profil i spádné tempo. Není to adaptace násilná, která by si libovala v anachronismech a imputovala dílu nějakou extremní tendenci: básník zůstává nedotčen. Idea jeho komedie je tak silná, že nepotřebuje nějaké podpory, má stále svou platnost, má stejnou důsažnost dnes jako v době války peloponeské.

Právě pro tu taktnost, s niž Fleischman hru zpracoval dal jí československý rozhlas přednost před úpravami jinými, křiklavě tendenčními. K provedení byl pozván soubor D 38, režii povede E. F. Burian, scénickou hudbu opatří K. Reiner. Vysílání ,,Míru“ — 2. září t. r. — bude zajisté závažnou uměleckou událostí rozhlasu.