Mgr. Přemysl Hnilička
(vyšlo in Týdeník Rozhlas 50/2012)
Byl to zkrátka pěkný vánoční dárek pro dětské posluchače. Ve dvě odpoledne na Štědrý den roku 1964 rodiče pustili dětem Prahu a uslyšeli premiéru nové pohádky Bleděmodrý Petr. Nebylo by na tom nic tak zajímavého, kdyby to ovšem nebyl obrovský úspěch, kdyby na základě této hry nevzniklo hned několik divadelních adaptací a kdyby právě v této hře nevytvořila Jiřina Bohdalová prapočátek svých večerníčkovských hlasů…Nic si nenamlouvejme: původní text Bleděmodrého Petra, tak jak jej napsali pánové Lewitt Him a Gyula Urbán, nebyl zase tak zajímavý. Hlavním hrdinou příběhu je bleděmodré štěňátko, s nímž pro jeho barvu nechce nikdo kamarádit. Vydá se tedy až do dalekého New Yorku. Na cestě za kamarádem ho čeká mnoho dobrodružství – pobyt v psím vězení, lstivý kocour, přísný policista, jízda autostopem a souboj s nebezpečnou rybou jménem Piloun. Průhledná dětská moralita o tom, že i odstrkovaný bleděmodrý pejsek má místo ve společnosti (ovšem asi jen v případě, když při své dobrodružné plavbě narazí na ostrov plný bleděmodrých psů), skutečně ožila až díky dramatizaci textaře a scénáristy Ivo Fischera, který příběh ještě více rozpohyboval a doplnil nevtíravými a vtipnými hudebními vložkami (málokdo z dětských posluchačů zapomene na Pilounovu píseň, vycházející z Moritatu Kurta Weilla, v podání Antonína Jedličky).
„Veselou pohádkovou truchlohru“ režíroval Jiří Horčička – a je to znát. Recenzentka J. Bodláková napsala v recenzi pro časopis Zlatý máj: „Režie Jiřího Horčičky dospěly takové osobitosti – domnívám se, že více než naprosto suverénní využívání výlučně rozhlasových možností a výborné vedení herců znamená pro ni práce s časem, v níž se Horčičkovi nikdo nevyrovná; právě ona dává všem jeho rozhlasovým kreacím rytmus současnosti – že je neomylně rozeznáváme od prací všech ostatních režisérů.“ Ocenila také práci scénáristovu, jehož práci přirovnala k dramatizacím Františka Pavlíčka a vyzdvihla jeho cit pro použití „nečesaných“ slov a dikce.
Publicista Ivan Soeldner, který v názvu své recenze pro Divadelní a filmové noviny rovnou přiznal, že „moc rozhlas neposlouchá“, byl však uhranut především výkonem představitelky titulní role. Jiřina Bohdalová si v Bleděmodrém Petrovi totiž poprvé vyzkoušela hlasovou polohu, kterou později tisíckrát využila ve všech Křemílcích, Rákosníčcích, Racochejlech a malých čarodějnících. Tehdy to ovšem bylo zjevení, o čemž svědčí Soeldnerova apoteóza: „Hlavním tvůrcem inscenace byla Jiřina Bohdalová. Hrála Bleděmodrého Petra. Co hrála? Vytvořila, vykouzlila, vybásnila. Nezapůsobila v tom rozhlase jen vděčnou vnější intonací a zabarvením hlasu: ale tím, že vytvořila charakter. Nešťastného, hodného, pitomého a přitom dobrého a milého pejska s „nepsí“ barvou. Chaplin, na toho jsem nejčastěji vzpomínal při poslechu Bohdalové. Ukřivděný, ale tolik člověčí člověk: taková byla i psí role Jiřiny Bohdalové. Svrchovaný umělecký zážitek.“
Na úspěchu moderní pohádky se však podíleli i další herci: Karel Höger v roli vychytralého kocoura, František Hanus jako kapitán Jeff, Josef Hlinomaz coby četník v Mňau-Yorku nebo František Filipovský jako zlý buldok. Zpívaných partů se ujali Rudolf Pellar a Jana Koubková.
Rozhlasovou premiérou však cesta této nahrávky neskončila. V roce 1967 vyšla na gramofonové desce a jako nedílnou součást loutkové inscenace ji v roce 1966 v Severočeském loutkovém divadle v Liberci použil mladý režisér Pavel Polák. Podle dobové recenze tvůrce zlákaly „nesporně perfektní herecké výkony, výborná hudba a písničky i tradičně už nápaditá režie. Jenomže v tom všem spočívalo i největší úskalí pro režiséra divadelního představení“, který pak byl „nutně svázán možnostmi, které poskytoval rámec hotové předlohy. Jestliže i za těchto podmínek čestně obstál – zvláště ve druhé části, kdy se odvážil nůžkami více zasáhnout do magnetofonové pásky – pak je to pro tohoto mladého absolventa AMU cenný úspěch. Liberecké použití nahrávky rozhlasové je zcela neobvyklé, ovšem nebylo by dobře zkoušet to častěji.“