Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Tereza po nocích se sluchátky na uších ve své fantazii cestovala mezi ložnicemi, obýváky a kuchyněmi; od jižní Moravy, přes Řím až po jihoamerickou Guayanu. Díky velmi niterným zpovědím měla možnost slyšet, co se zamilovaným lidem během krize honilo hlavou. Už v pondělí to můžete slyšet i vy. (anotace)

Lit.: Hronová, Tereza: Láska za časů korony. Praha: Nakladatelství Zeď, 2020.

Lit.: Moravec, Dan:  Tereza Hronová – Láska za časů korony. In Facebook,  11. 7. 2020 (status – recenze). – Cit.:  Jak důležitý je nápad, vize a načasování. Autoři často přicházejí s náměty, na které říkáte – jako ďáblův advokát – a co jako? To už tu bylo, to známe, to si můžu přečíst, to uchopil XY lépe apod.

Tereza zůstala sama doma, ve velmi nekomfortní situaci, kdy člověk, jehož život je setkávání se s lidmi, je bez lidí. Sama. Na konci dokumentu zjistíme, že po rozchodu. A přišel nápad. Točit s lidmi o lásce, o rozdělení, samotě a touze po tom druhém. Autorská vize, jasná, v pravý čas. Jak ji uchopila?

Umím si představit to množství materiálu, ze kterého musela vybrat to, co posouvá, odhaluje další vrstvy tématu, neopakuje se, prostě funguje a umím si představit, jak pro ni všechno bylo důležité, jak ví, že práce nemůže mít tolik hodin (vznikla i kniha, která má jiný jazyk a jiné možnosti, rozvádí to, co dokument logicky nemůže) , ale přesto… Nastoupilo ucho dramaturga (Ivan Studený) a začala práce na tvaru, který posloucháme.

Nesnáším reakce typu: Já bych to dělal takhle. Na to vždycky říkám, tak to udělej, ale ty nejsi ona/on, autorství je právě tohle. A Tereza jako autorka rozhodně obstála a dokonce mám dojem, že takhle nějak to celé chtěla. To téma je parádní a velmi těžké.

Úvodní sekvence nás uvádí do prázdného bytu, shrnuje Tereziny záměry a genezi dokumentu. Téma času, budík, dech, prázdnota bytu, šití roušek – dobrá zkratka. Pořád mám ale dojem, že česká dokumentární narace má rezervy. Dobře napsané, rytmicky i ústrojně nasazené Tereziny komentáře mě přesto trochu ruší. Záměr je autentický a skvělý nápad, hudba i ruchy fungují tak, jak mají, expozice je trochu delší, ale ta délka mi nevadí, i když si jí všimnu, Tereza nás provází a zasvěcuje a cítím (subjektivně) podivnou odcizenost, neosobnost. To je škoda. Ale pouze ruší, nepřekrývá zážitek a chuť poslouchat, co tedy s kým a kde natočila.

Výběr aktérů je očekávatelný ve smyslu odlišení, různých aspektů, různých lidí v různých situacích. Očekávatelný, ale povedený. Každý popisuje po svém, co a jak prožívá, nejdeme za hranici falešné nebo přehnané intimity, zajímá nás, jak to mají a proč. Slyšíme silné chvíle, kdy maminka od dcerky je pořád jakoby v pohodě, ale prozrazuje ji nervózní smích, kdy muž na druhé straně řeky krásným jazykem popisuje zahradu, i lásku k příteli, kdy odcizení (fyzické) upevňuje blízkost, kdy bolestivý rozchod může být zároveň obrovskou příležitostí. Jsou to silné okamžiky, nutí mě přemýšlet o mém vztahu, vztazích kolem sebe, nastavují zrcadlo a chválím dramaturgovu střídmou, velmi střídmou zvukovost celé věci, kdy už už očekávám tón kytary nebo zvuk, a on přijde. Na hranici načasování, ale přijde.

A detaily. Miluju detaily, které mi umožní „načuchat se“, imaginovat, krátká scéna se psem na prázdné Evropské, lakování nehtů, nebo oblouk šeříků na začátku a na konci (Tereza si chce – tuším – na začátku přivonět a na konci je ráda, že vidí. Vítal bych moment přivonění, jako metaforu, zkratku, uzavření = přežila jsem to).

Paradoxně mi ale chybí větší Terezina role. Paradoxně, ve vztahu k naraci na začátku, najednou nechci slyšet jenom jméno toho, kdo mluví. Toužím, aby mi autorka pomohla představit si ho nebo jí nejen z hlasu a z toho, co říká a jak to říká. Ona je zná, mluví s nimi, ona je médium, které je představuje nám, proč to neudělala? Střídmě, náznaky. Nabízí se mi srovnání s Petrem Hátlem v podcastu Pohřešovaná, kde Petr pár drobnými detaily popisu dokázal geniálně představit celou postavu. To mi v Terezině práci chybí.

Skladba asi nemohla být jiná (také bych to tak dělal) . Umím si představit větší propojení, ale zvolená forma mi pomalu dává možnost napojit se, nemotat je dohromady (zase mi chybí větší Terezin vklad, popis, komentář, úvaha..), vychutnat si je, nechat je, ukázat je vlastně osekané, skoro nahé.

Láska za časů korony je důležitým, autorsky pevným, svědectvím doby, která nás všechny překvapila. Parádní nápad, vize, svědčící o pozorovatelském talentu autorky, která najednou byla sama. Tisíckrát známé vztahové situace najednou dostávají jiný rozměr a to se Tereze podařilo zachytit a zachytit tak, že o nich přemýšlím, jsem trochu v rozporu ( tvl. vždyť je to pořád to samý. No jo, ale pořád to samý v milionech variací, takže pokaždý jiný) a to mě baví. Baví mě určitá střídmost nebo zvuková osekanost. Ano, někde bych krátil, ale já bych vždycky krátil. Stopáž při soustředěném poslechu uběhne, vyvíjí se, posouvá, nenudí.

Stejně mám ale někde vzadu neodbytný pocit, že to mohl být skvělý, intimní podcastový seriál, který jde ještě více do hloubky pocitů a různosti. Dobrá práce.

Lit.: Fajmon, Kamil: Vidíš Dane… In Facebook, 12. 7. 2020 (status – reakce na předchozí). – Cit.: Vidíš Dane, a mně jako posluchači, který nemá s tvorbou dokumentů zkušenosti, naopak velmi vyhovovala jistá autorčina odcizenost, vyhovovalo mi, že mi postavy nepředstavuje důkladněji, odhaleněji a že o sobě příliš nemluví. To, co na rozhlasovém dokumentu mám rád je, že nepotřebuju vědět, jak kdo například vypadá, ale zajímá mne pouze to, co respondent a ruchy okolí sdělují. Vím, že zapojení autora do dokumentu coby hlavní figury je určitý přístup, já mu neholduji, protože mne paradoxně vždy autor zajímá nejmíň. Já jako posluchač nepotřebuju vědět jeho pocity, názory, intimitu, ne, zajímá mne dokumentované okolí a zvolený způsob následného výběru pro auditivní tvar. Zde autorka o sobě řekla toho velmi málo, což jsem rád a pohybovala se spíše v situacích, které jsme v době Korony často někteří zažívali. Vyhovovalo mi také, že nic víc o postavách nevím, protože to vědět nepotřebuju a nechci a chápu autorku, že chtěla, aby mluvili oni sami za sebe, jak to oni cítí. Přiznávám, že je to i tím, že jsem roky studoval sociální práci a vždy jsem u těchto pocitových dokumentů pro co největší respektování soukromí klienta/respondenta. U Pohřešované mi například přílišná autorova popisnost poslech znepříjemňovala, protože u tak citlivého tématu si nemslím, že je dobré popisovat vše tak, aby si dané lokace mohl posluchač snadno najít. Jsem rád, že V Lásce za času korony respondenti vystupovali pouze pod svými či vymyšlenými jmény. Dodnes si pamatuji, jak ve mně zatrnulo při poslechu jednoho dokumentu Terezy Rekové, když mentálně postižená respondentka prozradila své celé jméno a z dokumentu bylo jasné, kde se vyskytuje. V tuto chvíli už ve mně zvonil výstražný alarm a obavy ze zneužitelnosti. Samozřejmě respektuji tvůj pohled, pouze jsem asi trochu jinak nastaven a tak ho mám asi trochu odlišný.