Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Dokument je výjimečný svým zpracováním – autoři při jeho tvorbě řešili problém, jak to udělat, aby to byl opravdu dokument, tedy zachycení děje, a ne jen přednáška a slovníkové heslo? Jak se vyhnout klasickému modelu mluvících hlav pamětníků a deklamovaných ukázek z mistrova díla?

Redaktor Tomáš Černý a publicista Martin Groman si nakonec řekli, že pojmem, který se se jménem Ferdinanda Peroutky spojil v poslední době (kromě slov „Hitler“ a „gentleman“), je „hledání“. A tak se rozhodli, že také budou hledat, co nového a neznámého by se dalo dát do dokumentu o Ferdinandu Peroutkovi.

Skládání životní mozaikydinand Peroutka – muž, který nerad zpíval ve sboru

Výhodou při tomto jejich hledání a probírání se vším, co by se mohlo do takového dokumentu dát, se ukázala skutečnost, že Martin Groman, který se životem a dílem Ferdinanda Peroutky zabývá už více než dvacet let, měl právě v době vzniku dokumentu u sebe na chalupě soukromý archiv Peroutkovy třetí ženy Slávky, který následně předal do Památníku Karla Čapka.

Dopisy i gymnaziální léta

Probírali se tak jako vůbec první částí Peroutkovy korespondence, jeho poznámkami, archivními prameny, ale také třeba soukromými nahrávkami nebo vzpomínkami pamětníků, které si v minulosti Martin Groman natočil.

Vydali se také po stopách Peroutkových gymnaziálních let a sledovali, jaký byl jako student, nebo zalistovali v protokolu gestapa z roku 1944, který dává jasně najevo, co si o velkém českém demokratovi nacisté skutečně mysleli.

U toho všeho natáčeli, co všechno dát do pořadu o Ferdinandu Peroutkovi. Drželi se při tom jeho vlastních slov: „Já budu trochu tvrdohlavý a budu se chtít dostat věcem na kloub.“ Toto úsilí se nakonec vyplatilo – závěr pořadu překvapil samotné autory a přivedl na světlo zapomenuté archiválie.