Josef Knap. Četba na pokračování z literárních vzpomínek českého ruralisty. Kniha pamětí kromě osudů autora evokuje pohnutou historii českých literátů 20. století. Připravila Sabina Langerová. Režie Ivan Chrz.
Čte Josef Somr.
Natočeno 1998. Repríza 6. – 16. 8 2002 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.) v cyklu Osudy; 24. 12. 2020 – 1. 1. 2021 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.
Obsah: 1. Větev po větvi. – 2. Vítr v ovocných stromech. – 3. Nenarodily jsme se, abychom trhaly květiny. – 4. Proměny. – 5. Kolem Národního muzea. – 6. Druhové z mládí. – 7. Jan Zahradníček – Václav Prokůpek – Zdeněk Kalista. – 8. František Lesař – Jan Čarek – František Křelina. – 9. Netušilské sasanky.
Pozn.: Ukázky použity v pořadu Archiv Plus – Sprostý zločinec Josef Knap.
Lit.: Hertl, David: Sprostý zločinec Josef Knap. In web ČRo Plus, červenec 2015 (článek + nahrávka ke stažení). – Cit.: (…) Knapovy vzpomínky posmrtně vyšly pod názvem Bez poslední kapitoly – poprvé v Římě v roce 1983, podruhé v roce 1988 v samizdatové edici Česká expedice ve zkrácené verzi s názvem Vítr ve starých stromech. Kompletní vydání vyšlo v roce 1997.
Historik Martin C. Putna tehdy napsal: „Knap se směl už ve druhé polovině 50. let vrátit zpět k intelektuální práci. Již roku 1958, kdy většina jeho přátel ještě „seděla“, vydal Knap knihu o divadelnickém rodu Zöllnerových a poté až do smrti nepřestal publikovat reedice svých předválečných próz, další knihy z dějin divadelnictví i prózy nové. Byl přijat do Svazu spisovatelů a dokonce zvolen do jeho výboru.
Z toho vyplývá charakter Knapových pamětí: nebyly určeny, jako vzpomínky Kalistovy, Fučíkovy či Václava Černého, pro šuplík a pro exil, případně pro čas svobody. Knap je chtěl vydat v socialistickém Československu a jimi se definitivně vřadit zpět do oficiálních dějin literatury. To proto tolik vzpomíná na „pokrokové“ spisovatele, o nichž nemá kloudně, co by řekl, kromě „i já jsem se s nimi přátelsky stýkal“. To proto mlčí o oficiálně prokletém ruralismu. To proto si opakovaně stýská, jak nešťastně se prvorepubliková literatura rozdělila na ostře vyhraněné proudy.“