Jaroslav Tafel. Rozhlasová hra. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Josef Henke.
Osoby a obsazení: Poch (Felix le Breux), Věra (Jaroslava Pokorná), Bílá (Libuše Havelková), teta (Světla Amortová), Franta (Jan Ekl), hlášení (Vladimír Fišer).
Natočeno v roce 1968. Premiéra 4. 1. 1969 (Praha, 20:00 h.). Repríza 7. 3. 1969 (Praha, 21:50-22:48 h.).
Lit.: anonym: Jaroslav Tafel – Podzim v Sabinských horách. In Čs. rozhlas a televize 1/1969 (19. 12. 1968), s. 17 (článek).
Miloš Šrámek. Rozhlasová detektivka. Dramaturg Dalibor Chalupa. Režie Otakar Bílek.
Osoby a obsazení: kapitán Daněk (Vladimír Janura), nadporučík Veverka (J. Krofta), Milan Krejza (Milan Jedlička), Heda Krejzová (Jana Hermachová), Kamil Jílek (Milan Klásek), Alena Vítková (Jana Vasmutová), Chocholoušek (Antonín Hardt), skladník Šimon (Ivan Klička), paní ze spořitelny (Hana Bauerová) a další.
Nastudovaly České Budějovice. Premiéra 19. 1. 1969 (16:00-16:52, Československo). Repríza 23. 1. 1969 (Československo, 16:05 h.).
Martin Čípek
(napsáno pro Panáčka v říši mluveného slova)
Když se počátkem šedesátých let objevil na knižních pultech soubor satirických povídek s názvem Bubáci pro všední den (1961), stal se z něj okamžitě bestseller. Po beznadějně rozebraném prvním nákladu následovaly ještě dvě reedice (1962, 1966), které měly uspokojit nečekaně velký zájem veřejnosti o příběhy nadpřirozených bytostí ve světě mravní sobeckosti, lhostejnosti či konformismu. Jejich autor, spisovatel a scenárista Pavel Buksa (1932 – 1984), který svá díla vydával pod pseudonymem Karel Michal, stvořil všechna ta kouzla a nadpřirozené bytosti především proto, aby, jak píše ve své předmluvě k třetímu vydání Bubáků pro všední den Jiří Hájek, uvedli ve zmatek sebespokojené a jednoduchoučké myšlení lidí, kteří jsou ochotni uznat za skutečnost jen to, co je obsaženo v služebních předpisech jejich povolání.
Vzrůstající Michalova popularita samozřejmě nemohla uniknout ani rozhlasovým dramaturgům, kteří v poněkud pitoreskních figurkách ihned vytušili silný dramatický potenciál. Režisér Miloslav Jareš adaptoval nejprve historickou novelu Čest a sláva, Podskalského úspěšná filmová komedie Bílá paní (1965) podnítila o něco později také vznik vlastní rozhlasové verze pod názvem Jak to bylo s bílou paní. Jenže potom přišel srpen 1968 a s ním sovětské tanky. Michal v září téhož roku emigroval do Švýcarska a v okupovaném Československu se jeho jméno ocitlo na černé listině. Filmy byly uloženy do pomyslného trezoru a rozhlasové nahrávky nemilosrdně zničeny.
K Bubákům pro všední den se rozhlas mohl vrátit – logicky – až ve svobodných časech. Už zkraje devadesátých let vznikla v režii Miloše Novotného série několika zdramatizovaných povídek (Kokeš, Silná osobnost a Mrtvá kočka), později se přidali další tvůrci. Půvabná strašidla z kdysi oblíbené knížky ožila s novou a nečekanou sdělností, přestože se tehdy lecjaký škarohlíd domníval, že půjde, také díky době, v níž se jednotlivé epizody odehrávají, o neaktuální literární veteš.
Zdá se, že tady náš příběh končí. Ne tak docela. Teprve nedávno, v prosinci roku 2022, u příležitosti nedožitých devadesátin Karla Michala, se ve vltavském programu objevily dvě povídky (Silná osobnost a Balada o Vikýřníkovi) z původního cyklu Bubáci pro všední den natočené již v roce 1962, tedy v době neutuchajícího čtenářského zájmu o tento bestseller. Že by přece jen zázrak? Ano i ne. (more…)
Martin Čípek
(napsáno pro Panáčka v říši mluveného slova)
Když dívka školou povinná, které okolí přisoudilo pro její zvědavý nosánek přiléhavou přezdívku Šerloček vyslechne v parku rozhovor dvou neznámých ženských o náhlém skonu jakéhosi muže, bývalého spolužáka jedné z nich, zdá se jí, že má před sebou konečně opravdový kriminální případ. Okamžitě se pustí do pátrání na vlastní pěst. Díky náhodnému setkání s nevšední stařenkou, která nosí nápadně červenou háčkovanou čepičku a místo klíčů používá šperhák se dozví leccos z minulosti nejen předčasně zesnulého muže, ale vyslechne také dramatický životní příběh předchozího nájemníka. Z vyprávění staré dámy je brzy zřejmé, že všechny stopy vedou ke starodávnému cínovému poháru. Kdo byla ta tajemná žena, která jej darovala svému milenci? A proč každý, kdo si jej oblíbil, začal pomalu chřadnout? Šerloček chce té záhadě přijít na kloub a s případem se svěří také své oblíbené učitelce klavíru, která se několik měsíců předtím zhroutila a pobývá nyní v psychiatrické léčebně. A věci dostanou nečekaný spád…
Helena Benešová (1923 – 2023), vystudovaná laborantka a později také úspěšná spisovatelka a autorka televizních a rozhlasových her, na sebe výrazně upozornila už svou rozhlasovou prvotinou nazvanou Šerloček, která se určitým způsobem odlišovala od ostatních – přirozeným, nestylizovaným jazykem i do detailu promyšlenou dějovou konstrukcí balancující na nepodbízivé hraně tragikomedie významně prolamuje ledy soudobé rozhlasové estetiky a v podstatě předznamenává, čím a proč se její hry vymykají běžnému vnímání slov a jejich významů. (more…)
Martin Čípek
(napsáno pro Panáčka v říši mluveného slova)
Jak bývá v české mediální krajině zvykem, i letos se během letních prázdnin na televizních obrazovkách a v rozhlasovém éteru objevil bezpočet archivních pořadů. Je to logické a v zásadě není důvod se nad tím jakkoli pozastavovat. Ale to rozhlasové léto bylo v jistém slova smyslu přece jen zajímavější a – snad – i objevnější.
Sté výročí úmrtí jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů, pražského rodáka Franze Kafky, které připadlo na červen, nebylo možné přehlédnout a na Vltavě jej připomněli vskutku velkolepě – přímo Kafkovským létem, v jehož rámci byla odvysílána řada starších i premiérových her, povídek, esejů, veršů a reportáží. Nebyla to jen Proměna (1967), dnes již legendární inscenace v režii Josefa Henkeho, která svým invenčním přístupem i působivou, znepokojující atmosférou stále válcuje mnohé digitální pokusy současných tvůrců, ale také vynikající původní hra Petra Balajky Ottla (2016) s Taťjanou Medveckou v titulní roli, a především léta nereprízovaná rozhlasová kompozice ze vzájemné korespondence Franze Kafky a Maxe Broda nazvaná Přátelství (1998).
V letním rozhlasovém vysílání rezonovalo, možná méně, ale přesto výrazně také jméno Jiřího Horčičky, jehož režijní mistrovství si prostřednictvím několika znovuobjevených titulů znovu vydobylo zaslouženou renesanci. Hned zkraje prázdnin byla v rámci pravidelné vltavské nedělní řady her pro pamětníky uvedena dramatizace dobového bestselleru Josefa Nesvadby Dialog s doktorem Dongem (1964). Horčička dokázal z jinak tendenčního scénáře vykřesat posluchačsky atraktivní a dynamickou reportáž z Vietnamu, země, která se tehdy zmítala v politických i vojenských rozbrojích a na pozadí konfliktu vědeckého poznání přinést univerzální výpověď o ješitnosti (z)neuznaných talentů. Nutno dodat, že zásluhu na tom mají i představitelé hlavních rolí Eduard Cupák a Zdeněk Štěpánek. (more…)
Martin Čípek
Když se před více než třemi lety objevil ve vysílání třetího programu Českého rozhlasu nový cyklus Hra pro pamětníky, zaměřený primárně na archivní dramatickou tvorbu, uvítali jej s neskrývaným potěšením jak laici, tak poučenější posluchači, kteří se historii rozhlasového vysílání věnují takřka na badatelské úrovni. V prvních letech bylo skutečně o co stát, objevily se tu hry dlouho či nikdy neslyšené a výběr zpravidla potvrzoval kvality jak literární, tak především umělecké. Jenže, jak se říká, nic netrvá věčně.
Nedělní programovou řadu si vzala pod patronát dramaturgyně Renata Venclová, která dbala o to, aby se do éteru vracely tituly neprávem pozapomenuté či dlouhá léta nedostupné z autorskoprávních důvodů. Tady se sluší připomenout alespoň dvě hry amerického dramatika Arthura Millera – Cenu (1969) a O kočičce a mistru instalatérském, který se nezalekl (1975), jíž byl „pamětnický“ cyklus v dubnu 2020 vlastně zahájen. Ten si v relativně krátkém čase vydobyl mezi posluchači nemalou oblibu a zdálo se, že rozhlasový archiv je jakási kouzelná truhlice plná pokladů. Pak ale nastalo něco, s čím asi nikdo nepočítal – změna dramaturga. Na jaře letošního roku Renatu Venclovou vystřídal Martin Velíšek, někdejší dramaturg pražského Divadla pod Palmovkou a několika oblastních divadel. Od roku 2005 působí v Českém rozhlase, zdálo by se tedy, že volba to byla oprávněná a logická. (more…)
Hans Christian Andersen. Překlad František Fröhlich. Režie Hana Kofránková.
Účinkuje Karel Urbánek.
Natočeno v roce 2002 (15 min.). Repríza 4. 11. 2022 (ČRo 3 Vltava, 9:02 h.) v cyklu Dopolední četba.
František Kubka. O nedokonané cestě princezny Kateřiny k Božímu hrobu ve Svaté zemi. Režie Tomáš Kukulka.
Čte Luděk Eliáš.
Nastudovala Ostrava v roce 1993 (30 min). Repríza 27. 10. 2022 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.) v cyklu Povídka.
František Kubka. Režie Jiří Hesoun.
Účinkuje Miroslav Doležal.
Natočeno v roce 1968 (30 min.). Repríza 29. 10. 2022 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.) v cyklu Povídka.
Lesja Ukrajinka. Pohádkové drama ukrajinské básnířky o kouzlu první lásky, nestálosti lidského srdce a síle odpuštění. Dramatizace František Pavlíček. Překlad Marie Marčanová a Jan Tureček. Hudba František Kovaříček. Dramaturg Jaroslav Pour. Režie Karel Weinlich.
Osoby a obsazení: vypravěč (Václav Voska), ten, co hráze trhá (Otakar Brousek I.), Rusalka (Jiřina Krejčová), vodník (Jaroslav Raušer), strejček Jakub (Otomar Korbelář), Lukáš, Jakubův synovec (Eduard Cupák), Lukášova matka (Světla Svozilová), Mauka, lesní panna (Věra Kubánková), lesní mužík (Bohumil Záhorský), Ohnivec (Radovan Lukavský), polní Rusalka (Blanka Waleská), ten, co v skále sedí (Bohuš Hradil), Kylina, mladá vdova (Marie Glázrová), chlapec, její syn (Ivan Plecitý).
Natočeno v roce 1957. Repríza 8. 7. 1958 (Praha III, 20:30 h.; 114 min.) v cyklu Hra pro děti. Obnovená premiéra 10. 7. 2022 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.
Pozn.: V roce 1981 vzniklo nové stejnojmenné zpracování.
Lit.: Venclová, Renata: Lesja Ukrajinka: Lesní píseň. Pohádkový příběh o nešťastné lásce víly a chudého chlapce. In web ČRo 3 Vltava, 10. červenec 2022 (článek). – Cit.: (..) Podobně jako v českých zemích i na územích obývaných Ukrajinci došlo v 19. století k silnému národnímu obrození. Ukrajinské národní hnutí, které bylo především reakcí na ruskou velmocenskou politiku, přešlo na začátku 20. století v boj za kulturní a politická práva. Jednou z největších osobností té doby, která se svým životem i tvorbou stala symbolem ukrajinské touhy po svobodě, je básnířka, dramatička, překladatelka a literární kritička Lesja Ukrajinka (1871-1913).
Budoucí literátka se narodila jako Larysa Kosač do šlechtické rodiny s bohatými kulturními zájmy, která od začátku podporovala její umělecké sklony. Matka byla známá jako spisovatelka Olena Pčilka, otec Petro Kosač se zapojoval do aktivit kolem svého švagra, významného ukrajinského historika, ekonoma a filozofa Mychajla Drahomanova. Larysa od dětství projevovala literární nadání, velmi záhy začala psát první básně. Uměleckým pseudonymem Lesja Ukrajinka podepsala své verše poprvé v roce 1884. Bohužel, ještě v útlém věku se u ní projevila neléčitelná tuberkulóza kostí, která ji sužovala chronickými bolestmi po celý život. Nutnost zápasit s fyzickými obtížemi a nepoddávat se jim promítla především do své poezie, ve které promlouvá bojovným, nezdolným hlasem.
Přes vážné zdravotní obtíže vedla činorodý život. Byla zvyklá se neustále vzdělávat a získala široké znalosti z dějin literatury a umění, ovládala několik jazyků: ruštinu, polštinu, bulharštinu, řečtinu, latinu, francouzštinu, italštinu, němčinu a angličtinu. Hodně cestovala, částečně ze zdravotních důvodů navštívila mnoho měst nejen v Evropě, léčila se na Krymu, v Polsku, Litvě, Itálii, Německu i Egyptě… Velmi aktivně podporovala snahy o národní i politické sebeurčení Ukrajiny, v roce 1907 byla zatčena a určitou dobu žilka pod policejním dozorem.
Lidská láska je nestálá
Lesní píseň Lesja Ukrajinka napsala v létě 1911, při psaní využila své nasbírané poznatky z folklórního bohatství Volyňska, kraje, kde prožila dětství. Hned po svém vydání v roce 1912 zaznamenalo pohádkové drama velký ohlas publika a dodnes je považováno za nejvýznamnější autorčinu divadelní hru. Šťastně se v ní propojují obrazivý jazyk básnířky, láska k ukrajinskému folklóru i schopnost dát archetypálnímu příběhu o lásce víly k člověku vlastní filozofický obsah.
Mauko je lesní víla, kterou brzy zjara probudí svou hrou na píšťalu mladý chlapec Lukáš. Pro dosud nepoznaný cit opustí čistá a přirozená Mauko svět přírodních živlů a následuje svého vyvoleného do lidského společenství. Ale v chudé chatrči brzy ztrácí své kouzlo a Lukášova matka není s nevěstou z lesa spokojená. Nakonec i Lukáš přestane mít Mauko rád a ožení se podle přání své matky. Mauko ztrácí svou podobu, ale Lukášovi manželství štěstí nepřinese. (…)
Powered by WordPress