V anketě časopisu Souvislosti byli dotázáni :
Bureš, Doležal, Dudík, Faltýnek, Feriancová, Goldflam, Halas, Horňák, Hraše, Jahodová, Janáč, Janoušková, Jiřička, Jurman, Klestilová, Koníř, Malý, Novotný, Pekárek, Rataj, Rathouská, Sedláček, Typlt, Vedral, Vojtěchovský, Vrzák, Železný
Otázky zní :
1. Jaké jsou hlavní tendence soudobého rádiového umění?
Jaká je přítomnost a budoucnost rozhlasové hry?
2. Setkání s kterým rozhlasovým tvůrcem – autorem, dramaturgem, hercem, režisérem, technikem atd. – pro vás bylo kromobyčejně inspirativní?
_________________________________________________________________
Odpovídají:
Michal Bureš
(režisér, dramaturg, pedagog, Český rozhlas Olomouc, DiFa JAMU Brno)
1. Rozhlasové umění je svébytnou odnoží toho, čemu říkáme slovesné umění. To, že pracuje toliko se slovem, pro něj však není handicapem, ale předností. Není optimálnější prostor, ve kterém by se dala zobrazit nejniternější myšlenková hnutí, záchvěvy duše… a zároveň prostor, ve kterém se bez jakýchkoliv pochybností můžeme ocitnout v dramatických akcích odehrávajících se mimo náš čas a prostor. Rozhlasové umění je tedy především uměním, které skrze textovou partituru pracuje s detailem a fantazií.
Jako každý text má svůj slovní a pod ním myšlenkový plán, tak i každá rozhlasová realizace (počínaje krátkou povídkou a hrou konče) má své formální a myšlenkové ztvárnění, své tělo a duši. Pokud se tvůrcům zdaří dát obojí do harmonie, posluchač výsledek obvykle pojmenuje: „Moc pěkně natočené.“
Převládne-li však při realizaci formální ztvárnění (provedení nad interpretací, řemeslo nad tvorbou), dochází k disharmonii. Na kopečku zářivě zeleného pažitu stavíme vyprázdněný antický letohrádek z bílého kamene s fortelně vyklenutou kupolí. Slova uplývají kolem uší, k nim se přidávají zvukové a hudební plány. Nejde o celistvý, jednolitý výtvor, je to zkompletovaná mozaika. Technické zázemí dnes umožňuje vytvořit ji v ekonomicky ještě akceptovatelném intervalu. Z rukodělné výroby se stává průmysl.
Potřebuje však posluchač dílo „s názorem“? Není pro něj dostačující dílo postavené na provedení? – Jistě že je dostačující. Stejně jako je pro něj dostačující střední proud pop music. Odreaguje se u něj, zanotuje oblíbený refrén…
Současné rozhlasové umění trpí dvěma neduhy. Stále chybějí autoři, kteří by se psaní pro rozhlas soustavně věnovali, pochopili jeho specifika, propadli jeho kouzlu. Situace se pozvolna proměňuje k lepšímu. Jak na DAMU, tak na JAMU jsou ateliéry, které se rozhlasové dramatice intenzivně věnují, a mladí autoři se díky nim k rozhlasu začínají pozvolna obracet, jako médiu mu důvěřovat a ve své tvorbě s ním počítat jako s neopakovatelným prostorem sdělování, který stojí za to využívat.
Druhým neduhem je nedostatek tvůrců – realizátorů. Ti, kteří tvoří, již sice nejsou vnímáni (jak tomu bylo ještě před pár lety) jako nutné zlo, které vysává rozhlasový rozpočet, ale zároveň jsou v pozici lidí, kteří musejí v co nejkratším čase odvést co nejvíce práce, aby svou produktivitou opakovaně prokazovali svou opodstatněnost. Je tedy na zvážení, zda se v tomto kontextu nepokusit na tvorbu podívat jako na místo, kde se vytváří, a ne vyrábí, kde se sděluje, a nikoliv snímá, kde se vytvářejí „věčné hodnoty“, které lze kdykoliv znovu (tentokrát jen za provozovací honoráře, tedy relativně levně) bez obav nasadit do vysílání a ony budou k našim následovníkům promlouvat.
To není utopická vize, to je zkušenost, kterou lze prožít při poslechu mnoha her a pořadů natočených před lety, v nichž duše s tělem souzní.
2. Se všemi, kteří takto uvažovali a dnes bohužel promlouvají „jen“ skrze svá díla. A zejména pak s těmi, kteří takto uvažují dnes, v globální době, kdy stále méně závisí na místě vzniku díla a stále více na jeho kvalitě, protože transport z místa A do místa B trvá vteřiny; v době, která se považuje za věk komunikace, ale hovořit v ní umějí jen někteří a vysvětlovat a zaujímat postoje jen někteří z některých. Naštěstí jich není málo. A ti mě obohacují.
Miloš Doležal
(básník a redaktor, Český rozhlas 3- Vltava)
(more…)